Může to znít jako zápletka z romantického filmu. Mladá japonská tanečnice se po působení v anglickém Birminhgamu vypraví do malého města v zemičce ve Střední Evropě. Jednu z jejích prvních rolí v místním divadle získá v asi nejslavnějším z baletů historie – Labutím jezeře od Petra Ijiče Čajkovského. V představení tančí i se sympatickým Polákem, který se po zranění věnuje spíše jen malým rolím. Zamilují se do sebe a následuje svatba. V tomto případě ovšem nejde o scénář k žádnému snímku, ale o skutečný příběh manželů Mami a Grzegorze Mołoniewiczových, kteří jsou už několik let spojení s plzeňským Divadlem J. K. Tyla.
„Byli jsme u vzniku inscenace, u její premiéry, a právě při Labutím jezeře jsme se v podstatě poznali. Dokonce jsme tam spolu i tančili. Pro Mami to byla první plzeňská sezona. Já už tu byl tři roky. Myslím, že je to tady jedno z nejkrásnějších baletních představení, které se hraje už osm let, a myslím, že zájem publika je stále velký. Labutí jezero je pro nás rozhodně výjimečnou záležitostí,” říká Grzegorz, který žije v České republice už od roku 2010.
„Jsme tanečníci a pro ty je běžné, že angažmá hledají různě, klidně po celém světě. A to byl i náš případ. Já jsem hned po škole nastoupil do divadla v Ostravě, a strávil tam dva roky. Pak jsem byl sezonu v Brně a od roku 2013 působím v Plzni. Ze zdravotních důvodů jsem musel ukončit kariéru, ale i potom jsem se několik let objevoval v menších rolích,” vzpomíná Greg.
Jeho žena při výběru svého angažmá volil a mezi několika místy. Nakonec se rozhodla právě pro Českou republiku. „Studovala jsem v anglickém Birminghamu. Po studiích jsem se rozhodovala asi mezi deseti zeměmi. Vybrala jsem si Českou republiku. Ta pro mě byla nejvíc. Miluji historii, starobylé památky a právě to všechno jsem našla tady. Když jsem na vaši zemi narazila, říkala jsem si, jak by bylo skvělé, kdybych mohla kolem těch krásných staveb chodit do divadla každý den. Takže to byl důvod, proč jsem se rozhodla pro Plzeň. Zúčastnila jsem se konkurzu do místního divadla a uspěla jsem,” svěřila se tanečnice serveru Apel-Plzeň.
Ta si měla možnost kromě Čech vyzkoušet život také v Japonsku a Anglii.
„Každá z těch zemí má jinou kulturu, je opravdu těžké je porovnávat. Všude jsou dobré i špatné věci. Když jsem se přestěhovala do Anglie, byla to pro mě první evropská kultura. Byly tam oproti Japonsku hodně odlišné věci, jak, co se týče práce a vzdělávání tak i partnerských a přátelských vztahů. Takže, když jsem pak zamířila do Čech, už to pro mě nebyl takový šok. Musím říct, že Českou republiku mám moc ráda. Jsou tu moc milí lidé, kteří mi vždy, když potřebuji, pomohou,” podotýká Mami.
Oblíbila si i samotnou Plzeň. „Je to velice krásné město, které je navíc blízko Praze. Mám to tady ráda i proto, že nemám moc ráda, když se v centru města tlačí davy lidí. Třeba Tokyo je v tomhle šílené. Baví mě každodenní procházky Plzni, kdy si mohu město v klidu užít prohlížet si místní památky a přemýšlet o historii. To mě asi nikdy neomrzí,” konstatuje.
Spokojený je v Plzni i Grzegorz. „Je to celkově pěkné historické město, s krásnými budovami. Polsku máme samozřejmě také spoustu historických památek, ale musím říct, že je znát třeba i to, že polsko bylo během druhé světové války mnohem více zničeno. V Plzni si můžeme projít náměstí a vidět tam různé stavby, které vznikly před sto a více lety. A to mě baví,” potvrzuje.
Greg si libuje v českých polévkách, Mami v dezertech
Manželský pár je spokojený i s jídlem, které je v Česku k dostání. „Polské jídlo se od toho českého zase až tak nelíší. Samozřejmě, že rozdíly tu ale jsou. Třeba smažený sýr nebo knedlíky nejsou v Polsku až tak populární jako v Čechách. Já si třeba osobně libuji v českých polévkách, které jsou pro mě výjimečné,” prozrazuje.
Samozřejmě o dost exotičtější je české stravování pro Mami. V Japonsku je základní jídlem rýže, mořské plody a sushi. Nic z toho není u nás úplně běžné. „V Čechách i v Polsku je hodně jídel založených na bramborách. Pro mě byl celkem šok, když jsem viděla, jak velké porce brambor si tady dáváte. A také jsem byla překvapená, na kolik způsobů se dají připravit. Mám je ale celkem ráda. Co mi v Čechách opravdu hodně chutná, to jsou dezerty, třeba kubánský dort,” doplňuje s úsměvem.
O českém jídle se často mluví jako o velmi tučném, japonská tanečnice si ale nemyslí, že je to až tak hrozné. „Samozřejmě proti Japonsku je to mnohem více tučné, ale to je asi všude, protože Japonci si tohle opravdu hodně hlídají. Žila jsem ale nějakou dobu v Anglii, a tam je jídlo o dost mastnější. O Americe ani nemluvě,” myslí si.
Dvojice žije v Čechách ráda, to ale neznamená, že by se jí tady všechno líbilo. „Přece jenom pořád jsem Japonka a Japonci jsou zvyklí mít práci hotovou, jak nejrychleji a nejlépe to jde. V Čechách je to poněkud jinak. To je vidět třeba na opravách silnic. Na můj vkus trvají až moc dlouho. Ale samozřejmě na druhou stranu chápu, že když má být něco lepší k lepšímu, tak člověk musí trošku přetrpět nějaké to nepohodlí,” říká Mami. A Grzegorz k tomu přidává: „Trochu mi vadí byrokracie. Hlavně, co se týče přístupu k cizincům ze třetích zemí. To je poměrně velký oříšek, hlavě třeba když jde o udělení víz. Je zapotřebí opravdu velké množství papírů. S administrativou je to tady hodně těžké. Ale to není možná úplně jen Plzní a Českou republikou, ale také třeba evropskými zákony.”
Společně si zahráli i v Chaplinovi a Korzárovi
Pár si společně v plzeňském divadle kromě Labutího jezera zatančil například také v Chaplinovi, na jevišti se potkali také v Korzárovi. Grzegorz si zahrál také třeba v baletech Malá mořská víla. Manon, Obraz Doriana Graye, Oliwer Twist nebo Popelka. Mami má na svém kontě třeba účinkování v inscenacích Zkrocení zlé ženy, Červený a černý, Šípková Růženka, Manon či Proměna. Velmi speciální rolí je pro ní ta v představení Geiko, které bylo uvedeno v letošním roce. „Je to pro mě blízká role, protože ukazuje v pravém světle japonskou kulturu, s níž jsou v České republice a obecně v celé Evropě spojené různé předsudky. V Geiko je zachyceno, v čem ve skutečnosti spočívá život gejši,” míní tanečnice, pro níž je na divadle zajímavé také setkání s českou kulturou. „Jsem moc ráda, že ji mohu poznávat třeba přes klasiku, jakou je opera Libuše, v níž jsem účinkovala. A také díky novince Špalíček, která představuje české tradice,” informuje.
Zatímco Grzegorz mluví plynně česky, Mami se zatím jazyk učí. Je to pro ní samozřejmě vzhledem k odlišnosti japonštiny a češtiny mnohem složitější. „Je to pro mě oříšek, ale snažím se. Pomáhají mi v tom i kolegové,” dodává.
