Ukrajinka Alona přišla do Plzně z Dnipra kvůli ruskému útoku na její zemi se dvěma malými dětmi – pětiletým Markem a tříletou Sofií. „Můj manžel musel zůstat na Ukrajině. Nejprve jsem bydlela i s dětmi v jedné nevyhovující ubytovně a pak se mi díky sociální pracovnici z Archy podařilo najít nájemní bydlení a obě děti začaly navštěvovat volnočasové odpolední adaptační skupiny zaměřené na vzdělávání a tvoření. Byly taky na příměstském táboře o prázdninách,“ svěřila se Alona.
Tři roky od začátku ruské agrese na Ukrajině, konflikt nepolevuje. Mnoho uprchlíků tak zůstává i na Plzeňsku. Zatímco na začátku války je tady čekala pomoc a poměrně vlídné přijetí, v současnosti je situace horší. Jeden z příkladů uvádí Barbora Uldrychová z Diakonie Západ, organizace, která provozuje jak zmíněnou Archu, tak třeba i klub Atom pro děti a mládež. „O Atomu se čtrnáctiletý Ilja z Užgorodu dozvěděl od svých vrstevníků z Ukrajiny, kteří už jej navštěvovali. Po počátečním ostychu a pravidelném docházení do Klubu si Ilja vybudoval důvěru k našim pracovníkům dokonce natolik, že se jim svěřil s tím, že je ve škole šikanovaný. Začal chodit za školu, nesvěřil se ani mamince, aby jí nepřidělával starosti. Pracovníci klubu mu pomohli problém řešit a on zase začal do školy chodit beze strachu,“ sděluje Uldrychová s tím, že pro začlenění cizinců do společnosti je důležité navazování nových přátelství, vazeb a seznámení s naší kulturou, zvyklostí, stejně jako respektování českých zvyklostí a dodržování zákonů.
Charita pořádá kurzy češtiny a nabízí asistenci při jednání s úřady
Více než 15 000 asistencí poskytli v loňském roce ukrajinským uprchlíkům pracovníci Charity v Diecézi plzeňské. Týkalo se to vyřizování úředních záležitostí, ale také návštěv u lékařů nebo ve školách. Přibližně 2 800 uprchlíků obdrželo ve stejném období v charitách potravinovou a materiální pomoc a 1 500 občanů Ukrajiny využilo odborného sociálního poradenství zajišťovaného charitními službami.
Dalším stovkám ukrajinských běženců pomáhali pracovníci Charity s hledáním ubytování či zaměstnání. Nezbytnou znalost českého jazyka si díky jazykovým kurzům pořádaným Diecézní charitou Plzeň osvojovalo 530 uprchlíků. Letos by mělo dojít k rozvoji zejména v oblasti jazykového vzdělávání a pracovněprávního poradenství.
„Od 11. února nabyl účinnosti zákon LEX Ukrajina VII., který umožňuje válečným uprchlíkům z Ukrajiny prodloužit dočasnou ochranu o jeden rok. K tomuto datu byla také oficiálně spuštěna on-line rezervace. Celý proces prodloužení je rozdělen do dvou fází, a to již zmíněná on-line rezervace, kterou je zapotřebí učinit do 15. března, a dalším krokem je osobní návštěva pracoviště MVČR v předem objednaném termínu k vylepení vízového štítku,“ říká Denisa Victory, která zde jako sociální pracovnice cizincům pomáhá.
Interkulturní pracovníci se znalostí ukrajinského jazyka pomáhají s on-line rezervací zejména osobám, které z důvodu věku, zdravotního handicapu či absence výpočetní techniky nedokáží přihlásit sami. „Také uprchlíky informují, jaké náležitosti je zapotřebí předložit při osobní návštěvě MVČR, a v neposlední řadě tlumočí na přepážkách a zajišťují komunikaci mezi cizinci a pracovníky úřadu, čímž značnou mírou přispívají k plynulosti celého procesu,“ vysvětluje Denisa Victory. Až do září pak budou charitní pracovníci asistovat žadatelům během jednotlivých fází vedoucích k prodloužení pobytu.
V květnu má charita v plánu rozšířit činnost pro uprchlíky z Ukrajiny i na pracovní poradenství, jehož cílem je pomoci lidem zlepšit jejich postavení na trhu práce, zvýšit kvalifikaci, pomoci s nostrifikací vzdělání, s orientací na trhu práce.
Pomáhají svým krajanům
V Diecézní charitě Plzeň pracují i ženy, které do Česka přišly jako uprchlice z Ukrajiny. Pomáhají zde svým krajanům. Jednou z nich je paní Iryna pocházející z okupovaného Melitopolu. V okupaci se svým manželem zůstala čtyři měsíce v naději, že se válka brzy přežene. Pracovala na úřadu práce a pomáhala jak nezaměstnaným, tak mládeži rozhodující se o svém budoucím povolání. Manžel pracoval jako novinář, a když ruští vojáci začali novináře zatýkat podle předem daného seznamu a odvážet je neznámo kam, rozhodli se manželé z Ukrajiny odejít.
Dnes je paní Iryna součástí týmu Komunitního centra. „Organizuji výlety po Plzni, po Plzeňském kraji, a také aktivity pro děti a mládež z Ukrajiny. Cítím se lépe, když pomáhám. Pomáhám dětem a vím, že je to pro ně důležité,“ říká. Patří mezi ty ukrajinské občany, kteří by se rádi vrátili domů. „Moc se mi stýská po domově a rodičích. Cítím se tady dobře, ale chtěla bych se vrátit domů, pokud bude taková možnost.“
Její kolegyně, paní Olena, utekla s dcerou před okupačními vojsky ze Záporoží. Na Ukrajině pracovala jako psycholožka. V Komunitním centru vede podpůrné skupiny pro dospělé, mládež i děti. „Probíráme citlivá témata, která je trápí,“ přibližuje své poslání v Charitě. Ve volném čase plete ponožky pro ukrajinské vojáky. „Dobrota je znak lidskosti a není v ní nerovnosti,“ dodává.
Tento článek vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé
žurnalistiky (NFNZ).
