Město Plzeň chystá přísnější kontroly ubytoven pro sociálně slabé, v nichž uvízly v posledních letech i tisíce ukrajinských uprchlíků včetně rodin s dětmi. Systém některých úzce provázaných pracovních agentur a ubytoven byl loni ve výzkumu organizací sociálních služeb nazván novodobým otroctvím. K řešení situace dosud podle sociálních pracovníků chyběla politická vůle.
Příběhů, jako je tento, jsme slyšeli za poslední rok několik: Marie, třicátnice, samoživitelka s dcerou předškolního věku. Loni v dubnu přijely z Ukrajiny vlakem do Ostravy. V tamním přerozdělovacím centru byly losem přiděleny na jednu nejmenovanou plzeňskou ubytovnu. „Žiju s dcerou sama, a nejprve jsem si myslela, že to na Ukrajině zvládneme. Ale pocházíme z Čerkaské oblasti, která byla loni také párkrát bombardována, a už jsme obě začaly mít strach,“ svěřuje se vystudovaná biotechnoložka.
První týdny na ubytovně v Plzni nebyly pro mladou maminku s dcerkou jednoduché. Nejprve byly nuceny sdílet pokoj s cizím párem. „Jsem vděčná, že jsme získaly pomoc, a že tady můžeme být v bezpečí. Ale soužití s dvěma cizími lidmi, navíc párem, bylo obtížné. Už jen proto, že jsme se navzájem samozřejmě rušili.“ Na ubytovně, kde bydlela, byl navíc běžný výskyt švábů a černé plísně.
A objevovaly se i další „zvláštnosti“, jako například poplatek za využití pračky. Ten byl 150 korun za jedno vyprání a zároveň na ubytovně platil zákaz praní prádla v ruce. Za porušení zákazu byly pokuty, nejprve pět set korun, při dalším porušení je to tisíc korun a následovat může i vyhazov z ubytovny. Díky tomu, že měli zaměstnanci ubytovny kdykoliv i bez ohlášení přístup do pronajatých pokojů, mohli zjistit, že si například klient přepral drobnější kus oblečení v ruce a pověsil k usušení v pokoji. „Toto pravidlo i jeho vymáhání jsou v rozporu se zákonem,“ podotýká ředitel organizace Ponton Ľubomír Lupták. Podle něj tento příklad ukazuje absenci hranic provozovatelů ubytoven, kteří zcela beztrestně porušují zákon za účelem zisku a zneužívají zranitelnost svých klientů.
Marie získala nakonec na svoji žádost alespoň samostatný dvoulůžkový pokoj. Nebyla ale zřejmě lukrativním nájemcem, protože se nemohla nechat zaměstnat přes agenturu. Neměla by se jak postarat o dceru. Přestože v té době měla ještě nárok na humanitární ubytování po dobu 150 dní, byla požádána už po třech měsících, aby se vystěhovala. Dokonce jí bylo zaměstnanci ubytovny doporučeno, aby se vrátila na Ukrajinu.
Mladé ženě nakonec pomohla organizace Ponton, a to jak s nalezením podnájmu, tak školky. Marie věří, že teď už vše zvládne. Na Ukrajině studovala biotechnologii a v České republice by si ráda udělala nostrifikaci, aby mohla pracovat ve svém oboru.
Ne každý příběh ukrajinských uprchlíků má ale šťastný konec. Na život na ubytovně je stále odkázána asi desetina z nich. A 35 procent z těch, kteří bydlí na ubytovnách, má v domácnosti děti. Vypývá to z výzkumu Sociologického ústavu AV ČR Hlas Ukrajinců z konce minulého roku.
Z výzkumu dále vyplynulo, že více než 90 procent ukrajinských uprchlíků si své ubytování hradilo v plné míře. V sedmi procentech si hradili uprchlíci část nákladů na bydlení, tedy přispívali rodině nebo organizaci, u které bydlí. Pouze dvě procenta uprchlíků z Ukrajiny má ubytování zcela zdarma. Zároveň 57 procent uprchlíků z Ukrajiny žije stále pod hranicí efektivní příjmové chudoby. Ohroženy jsou nejvíce domácnosti tvořené rodičem samoživitelem s více dětmi, přičemž pod hranicí chudoby se nacházelo 71 procent těchto domácností.
Neví ani, za co platí
Podle Monitorovacího centra pro ubytovny v Plzni, které provozuje organizace Ponton, funguje v Plzni nejméně sedmdesát tři ubytoven. V nich žijí vedle cizinců, z nichž část tvoří uprchlíci, i české sociálně slabé domácnosti včetně rodin s dětmi, seniorů nebo zdravotně postižených. Mnozí obyvatelé ubytoven jsou zároveň zaměstnanci pracovních agentur, systém je často velmi úzce provázán. V současné době žije podle Pontonu na těchto ubytovnách až šest tisíc osob, z toho tvoří odhadem necelou polovinu Ukrajinci.
Fenomén ubytoven a obchodu s chudobou není v Česku novým problémem. „Jedná se o důsledek dlouhodobého jevu, který se váže na politická rozhodnutí učiněná někdy před dvaceti lety. Jde o výstavbu industriálních zón a zároveň zanedbání výstavby infrastruktury pro pracovní sílu a rozhodnutí outsourcovat péči o pracovní sílu na pracovní agentury a majitele ubytoven,“ vysvětluje ředitel Pontonu Ľubomír Lupták.
Protože je tato sféra dlouhodobě neregulovaná, rozrostla se leckde až do bizarních rozměrů. Organizace Ponton, která poskytuje pomoc i právě lidem z ubytoven, z terénu dobře ví, jak tento stroj na peníze pro obchodníky s chudobou funguje. Člověk, který žije na ubytovně, je často „motivován“, aby se nechal zaměstnat přes pracovní agenturu. „Agentury tento model prezentují mnohdy tak, že ubytování je pro jejich zaměstnance „zdarma“. Ale platby za bydlení rovnou strhávají z výplaty a dotyčný často ani nemá přehled, kolik vlastně a za co přesně platí,“ popisuje terénní pracovník Pontonu Vlad Skyban.
Výplatní pásky agenturní pracovníci často ani nedostávají, nebo jsou údaje na nich velmi nepřehledné. „Zaměstnanec agentury často nemá nárok ani na základní benefity, které jinak mají „kmenoví“ zaměstnanci podniků, jako je dovolená, nebo i nemocenská. Pokud chce pak takový člověk od agentury práce odejít, musí se většinou zároveň okamžitě vystěhovat i z ubytovny. Pokud by chtěl zůstat na ubytovně, aniž by pracoval pro agenturu, musel by za bydlení platit ještě vyšší cenu, mnohdy i o třicet procent,“ upřesňuje Skyban.
Samoživitelce zbyde 3,5 tisíce na měsíc
Lubomír Lupták uvádí konkrétní příklad: matka samoživitelka s dvěma dětmi, zaměstnaná přes pracovní agenturu, vydělá 23 tisíc čistého a za jeden pokoj na ubytovně, kde je společné sociální zařízení na chodbě, platí 19500 korun. „Z výplaty jí tedy na měsíc zbyde 3,5 tisíce korun a z toho má uživit sebe a dvě děti. To už samozřejmě zakládá na celé spektrum problémů.“
Organizace Ponton se setkává i s případy, kdy v takových podmínkách – tedy v jedné místnosti bez příslušenství – žije například sedmičlenná rodina. „Protože ubytovny požadují zpravidla platbu za každou osobu, tato rodina zaplatí i více než 40 tisíc korun za měsíc. Máme to ověřené, nejvyšší suma v minulém roce za bydlení v takových podmínkách dosáhla 46 tisíc korun,“ upřesňuje Lubomír Lupták
Tento systém sebou nese náklady, které jsou hrazené prostřednictvím sociálních dávek částečně z veřejných rozpočtů a příjmy proudí do kapes soukromých provozovatelů ubytoven. „Pokusili jsme se rámcově vyčíslit tyto náklady, tedy poplatky za ubytování, které zaplatí obyvatelé ubytoven v Plzni, a došli jsme ke konzervativnímu odhadu 420 milionů korun za rok. Za deset let je to více než čtyři miliardy korun. Kdyby tyto peníze mělo k dispozici město, mohlo by za ně například vybudovat a provozovat vlastní robustní systém dostupného bydlení,“ navrhuje Lupták.
Ponton pracuje také na vyčíslení dalších, ještě vyšších nákladů, které s obchodem s chudobou souvisí. Podle Ľubomíra Luptáka se jedná především o zvýšené náklady na bezpečnost, zdravotní systém a obrovské ztráty, které nesou veřejné rozpočty v souvislosti s předčasnými odchody ze vzdělávání u dětí, které žijí na ubytovnách. „Děti na ubytovnách mají radikálné sníženou šanci na vzdělávací úspěch a jsou jich stovky. Jen na předčasných odchodech ze systému vzdělávání a konzervativním odhadu počtu dětí to stojí nejméně 1,5 miliardy z veřejných rozpočtů – pokud počítáme, že jeden předčasný odchod ze systému vzdělávání stojí 10 milionů na daňových a odvodových ztrátách, zmařených investicích do vzdělávání a sociální podpoře (odhady CERGE-EI jsou 10-15), a pokud konzervativně počítáme, že u sociálně vyloučených dětí bude „jen“ 50-ti procentní neúspěšnost ve vzdělávání (to je nižší odhad, počítá se obvykle 50-65%), a odhadneme jejich populaci jen na 300 (ve skutečnosti to bude minimálně dvojnásobek,“ vysvětluje Lupták.
„To, co ve veřejném prostoru stále slyšíme, je jen konstatování, že ubytovny představují problém a zvýšenou kriminalitu. Bohužel však nejčastějšími oběťmi této kriminality jsou především právě obyvatelé ubytoven,“ dodává ředitel Pontonu.
Třicet procent bezdomovců vyprodukoval systém ubytoven a agentur
Lidé, kteří žijí na ubytovnách, často nevidí v současné bytové krizi alternativní východisko své situace a proto zůstávají. Pokud se vyskytne nějaký problém, tito lidé se pak rychle dostávají do dluhové pasti a snadno končí právě i na ulici.
A jak Lupták dále upozorňuje, systém ubytoven propojených s pracovními agenturami je nyní stabilním dodavatelem bezdomovců do plzeňských ulic. „Na základě dostupných kazuistik odhadujeme, že třicet procent lidí bez přístřeší, kteří se pohybují po Plzni, vyprodukoval právě tento systém,“ upřesňuje Luboímr Lupták.
Podle něj stále chybí politická vůle problém ubytoven a obchodu s chudobou řešit systémově. „Od veřejných institucí vidíme často zbavování se odpovědnosti za tuto situaci, a také nedostatek politické vůle to řešit. Problémem je také to, že neexistuje žádná systematická regulace, která by zabránila vykořisťování ubytovaných. A chybí i preventivní politika.“
Zároveň navrhuje, že by například město mohlo samo provozovat vlastní krizové ubytování nebo chráněné bydlení, které by garantovalo určitou kvalitu a důstojné podmínky. „Byla by to cesta, jak rozbít začarovaný kruh obchodu s chudobou a zároveň výrazně ušetřit náklady veřejným rozpočtům. V současné situaci totiž tratí úplně všichni: veřejnost, město i stát. Jediný, kdo z ní má zisk, jsou provozovatelé ubytoven a pracovních agentur.“
Pět ubytoven čekají kontroly
Primátor Plzně Roman Zarzycký pototýká, že pravomoci v oblasti regulace ubytoven jsou především v rukou státních orgánů. „I přesto jsme v dané problematice aktivní. Město Plzeň nyní společně se zástupci neziskového sektoru vytipovalo konkrétní adresy, na kterých je situace nejtíživější a jedná o vlně kontrol s příslušnými složkami,“ řekl s odkazem na nového plzeňského radního pro bezpečnost Tomáše Kotoru, který má tuto agendu „na stole“.
„Ano, s organizacemi, které pracují s klienty těchto ubytoven spolupracujeme a jsme v intenzivním kontaktu s PČR, MP, Cizineckou policií a Úřadem práce,“ potvrzuje radní. „Po společné domluvě jsem zástupce Pontonu Mgr. Luptáka požádal, aby na základě jejich monitoringu ubytoven v Plzni ze všech ubytoven vytipovali prvních pět, kterými se teď budeme se státními orgány zabývat.“
Výběr to byl podle něj těžký. „Nakonec se v Pontonu rozhodli pro kombinaci několika kritérií: ohrožení pro děti (tj. na ubytovně jsou děti a žijí tam v extrémně špatných podmínkách), epidemiologická a zdravotní rizika (šváby, štěnice, hlodavci, plísně) a nedostatečná deratizace/desinsekce, přeplněnost (malé pokoje o mnoha lidech), požární rizika (jen formální, pokud vůbec, dodržování požárních předpisů a principů požární ochrany), dezolátní stav a (ne)vybavenost (omezená dostupnost WC, sprch, kuchyňky, nábytku, prostorů pro děti, společenských prostorů), vysoké ceny a kořistnické praktiky poskytovatelů bydlení,“ vyjmenoval.
S dotčenými orgány se podle Kotory schází nyní zástupci města pravidelně jednou za měsíc a nyní mají řešit, kdy, jak a u které z vytipovaných ubytoven kontroly začnou. „Rád bych však zdůraznil, že vzhledem k tomu, že na těch ubytovnách jsou rodiny s dětmi, je třeba myslet na to, kam půjdou, pokud je provozovatel vyhodí a ubytovnu třeba zavře. Proto mým cílem je, aby se podmínky na ubytovnách výrazně změnily,“ doplnil Kotora.
Co se týká případné vzorové „městské ubytovny“, primátor se k nápadu nevyjádřil. „Městská ubytovna není na pořadu dne. Není v programovém prohlášení současné koalice, ani není v rozpočtu,“ uvedl. Radní Kotora by byl ale pro. „Já pevně věřím, že kdyby město takové ubytovny mělo, vyřešilo by to plno problémů,“ uvedl. O myšlence městem vlastněné ubytovny mluvil již v minulosti také Ladislav Nový, místostarosta městské části Plzeň 3, do které spadá i centrum města. Nový je zároveň předsedou Komise Rady města Plzně pro sociální věci, cizince a integraci menšin.
Radní města pro bytovou oblast Světlana Budková podotýká, že město podobné zařízení už dříve provozovalo v Plachého ulici, ale v minulém volebním období bylo zrušeno, protože se neosvědčilo. Projekt byl poté přebudován na sociální byty. Těch má Plzeň v současnosti zhruba 70 a chystá další. V roce 2050 by jich podle plánu mělo být až 850. „V letech 2023/2024 poskytlo město 12 bytů samoživitelkám a rodinám s dětmi z azylového domu. Město také poskytuje finanční dary v rámci sbírky Pomáhající Plzeň k získání standardního bydlení, spolupracuje s majiteli soukromých bytů. Samoživitelky s dětmi chceme podporovat i v budoucích záměrech. Pro příklad – po opuštění objektu na Palackého náměstí organizací Ledovec (chráněné bydlení, jehož klienti budou po rekonstrukci objektu přestěhování částečně do městského domu v Tělocvičné ulici), chceme tyto prostory chráněného bydlení ponechat právě pro cílovou skupinu samoživitelek s dětmi,“ napsala radní.
Tento článek vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNZ).
