Věnovat se vrcholovému sportu a přitom studovat vysokou školu je hodně náročné. S tímto úkolem se úspěšně potýká třiadvacetiletá plzeňská lukostřelkyně Marie Horáčková, která je zároveň studentkou oboru Tělesná výchova a sport na Západočeské fakultě v Plzni. V letošním roce zažila zatím vrchol své sportovní kariéry. Zúčastnila se totiž olympijských her v Tokiu. Tam sice nepostoupila z vyřazovací části, přesto je se svým výkonem spokojená. Protože probojovat se v tomto sportu na olympiádu je více než složité. Česká lukostřelba byla na hrách předtím pouze třikrát. Naposledy před třinácti lety. Tehdy za Českou republiku v čínském Pekingu startovala Mariina maminka Barbora. Ta před čtyřmi lety prohrála boj s rakovinou. Mladé sportovkyni pomáhal s vyrovnání se s tragickou ztrátou i sport.
Když jste se na olympiádu dostala, myslela jste v tu chvíli na vaši maminku?
Rozhodně když závodím, tak si k sobě nepřipouštím nic, co by mě mohlo rozhodit. Je to stále velmi bolavá záležitost. Držím tohle spíše v sobě, než abych to ventilovala navenek. Ona i můj taťka, který mě stále trénuje, mě vedli odmala k lukostřelbě. Máme ji v rodině a sport vůbec. Já jsem u lukostřelby zůstala takhle to teď pro mě klaplo.
Jaké pocity jste tedy v momentě, kdy jste si postup vystřílela, měla?
Hlavně jsem zažívala obrovskou radost. Myslím, že v prvních vteřinách jsem ani nevěděla, co se stalo. Jenom to, že jsem zvládla něco, co jsem chtěla. Byla to tak velká euforie, že mi to všechno došlo až později. Až pak jsem si řekla: Ty jo, já vážně pojedu na olympiádu.
A jak jste si užívala samotné hry v Tokiu?
Zkušenosti z olympiády jsou jenom kladné. Bylo to super. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Těšila jsem se ale na to, že se setkám s ostatními sportovci. Je to něco, co mám odmalička hrozně ráda, Já jsem vždycky hltala jejich příběhy a už jenom ta možnost, být po jejich boku pro mě byla úžasná.
A jak jste spokojená ze sportovního hlediska?
Jenom dostat se tam, je obrovský úspěch. Jela jsem tam hlavně nasbírat zkušenosti. U nás v lukostřelbě je přes 160 zemí a jenom čtyřicet se jich může dostat na olympiádu. Já to beru jako takovou bránu, která mi otevírá další možnosti. Vnímám to, že jsem nastoupila na nějaký vyšší level, který jsem chtěla zvládnout. Se svým výsledkem jsem spokojená. Je to naprosto jiný tlak. Hlavně to jak psychický zvládnout závod nějak důstojně. Střílela jsem tak, jak umím. Nebyl to žádný propadák, ani jsem nepřekvapila postupem navíc, ale nabrala jsem zkušenosti, které mě posunou dál. Já vždycky potřebuji vědět, jak to na tom místě, kde se závodí vypadá. Vůbec jsem si nedovedla představit, jaký olympijský závod bude. V mnoha ohledem mě to příjemně překvapilo. Být součástí celého olympijského týmu pro mě byla obrovská čest.
Příprava musela být hodně náročná.
Příprava trvá už nějaké roky. Já jsem v roce 2016 na olympiádu v Riu nepostoupila jen těsně. Pak jsme nastoupili na další čtyřletý cyklus, kdy nejtěžší bylo si postup vystřílet. Nepovedlo se mi to v roce 2019, kdy byla primární kvalifikace na olympiádu. Rok 2020 byl v podstatě holubník. Možná to byla i lehká výhoda, že jsme mohli něco dotrénovat. Zapracovala jsem i na mentální přípravě. Bylo to velice náročné. Ještě v srpnu jsem dodělávala na škole čtyři předměty, protože jsem neměla vůbec čas na zkoušky přijít.
Skloubit studium a sport musí být vůbec hodně složité. Jak to zvládáte?
Vždycky to udělám tak, že si odsportuji, a pak mám vyhraněné časy, kdy se učím a věnuji se škole. Potom se zas mohu vrátit ke sportování. Ale teď je to rozhodně mnohem lepší, než dříve. Před dvěma lety jsem začala studovat Tělesnou výchovu a sport. Po maturitě jsem nastoupila na Fakultu aplikovaných věd, kde jsem asi ne úplně dobře zvolila studijní obor. Trochu mě to bavilo, ale úplně dobře mi studium nešlo a kvůli sportu jsem neměla tolik času se mu věnovat. Našla jsem momentálně obor, který mě baví a jde ruku v ruce s mým sportováním. Dá se to skloubit. Nejtěžší je termínově vybrat některé kurzy, které musíme absolvovat. K těm patří například bruslení, lyžování, vodácký kurz. Aby se to nekrylo se závody nebo se soustředěním, je složité vymyslet. Všechno jde vykomunikovat. Celá fakulta je vstřícná, hlavně učitelé. Navíc program UNIS dopomáhá k tomu, abychom mohli studium zvládat a dát dohromady se sportováním.
Je teď vaším hlavním cílem dostat se na olympiádu v Paříži?
On to byl hlavní cíl už dříve. Říkali jsme si, že když se povede Tokio, bude to super, když ne, nic se neděje a budeme se soustředit na další olympiádu. Spíše mě to Tokio možná více nakoplo k tomu, abych se účastnila her v Paříži i dalších soutěží, jako je mistrovství světa. Nabrala jsem více zkušeností a sebevědomí. Cítím, že jsem překročila nějakou metu, která mě posouvá dál.
Co považujete kromě olympijské účastni za váš největší sportovní úspěch?
Velký úspěch pro mě bylo čtvrté místo na mistrovství Evropy juniorů z roku 2016. Celý rok byl úspěšný, kdy jsem byla ještě v juniorské kategorii, ale už jsem začala střílet mezi dospělými. Dávala jsem dokonce české rekordy v dospělých kategoriích. Pak mám páté místo na mistrovství světa v terénní lukostřelbě, což je neolympijská disciplína. Cením si i sedmnáctého místa na světovém poháru, protože tam bývá velká konkurence.
Které země jsou ve vašem sportu nejlepší?
Rozhodně bezkonkurenční je Jižní Korea. Tam mají propracovaný systém, širokou základnu. Je těžké se tam dostat do reprezentačního týmu. U nás jsou v něm jen tři lidi. Oni říkají, že pro ně dostat se jenom do toho výběru, je komplikovanější, než pak ty samotné závody. V Evropě je to široká škála a spíše jde o jednotlivce. Silní jsou Nizozemci, Francouzi, Italové, Němci. Ta Evropa je také hodně nabušená. Pro nás je nominovat se na olympiádu nejschůdnější právě z mistrovství Evropy.
