Po ruském útoku na Ukrajinu v únoru roku 2022 byly v městě Kramatorsk v Doněcké oblasti uzavřeny téměř všechny obchody, všechny velké továrny a podniky, byl zaveden zákaz vycházení. Půl dne bylo slyšet sirény, neustále docházelo k ostřelování města a kraje. A v tomto neutěšeném prostředí musela žít Yuliia Popova s dcerou a synem. „Moje děti spaly na chodbě a trávily tam většinu času – je to jediné místo, kde nejsou okna. Rozhodli jsme se odstěhovat 8. března 2022, dva týdny po začátku války. Ukrajinou jsme cestovali autobusem 26 hodin a pak jsme 9. března překročili hranici s Rumunskem,” svěřuje se Yuliia. Do Plzně s dětmi dorazila 16. března.
„Českou republiku jsme si vybrali jen proto, že zde již byly známé z našeho města. Ani já, ani moje děti jsme před válkou nikdy nebyli mimo Ukrajinu, takže jsme vlastně nevěděli, kam jít,” dodává.
Matka s dětmi dostala v Plzni o dva dny později vízum. Poté jim bylo poskytnuto bezplatné ubytování na ubytovně v Malesicích. Tam se Yuliia seznámil s organizací Archa pro rodiny s dětmi. „Zpočátku Archa pomáhala s jídlem a oblečením. Později uspořádali adaptační skupinu pro všechny děti v ubytovně. Moje děti navštěvovaly tuto skupinu a dobře se bavily. Před obědem byl kroužek pro nejmenší, kam chodila moje tříletá dcera, a po obědě pro teenagery, kam chodil můj patnáctiletý syn,” sděluje.
Po dvou měsících jí v organizaci nabídli práci na pozici sociální pracovnice.
„Je velmi těžké žít daleko od domova, nechali jsme tam vše, co jsme měli, svůj domov, rodinu, přátele. Největší problém mi dělá jazyková bariéra. Snažím se naučit česky, ale nemůžu si dovolit placené kurzy a na bezplatné je se velmi náročné přihlásit z kapacitních důvodů,” říká ukrajinská uprchlice.
Přes všechny problémy si na život v Česku i s dětmi postupně zvykla. „Moje dcera chodila do školky a letos už nastupuje do první třídy. Pro mého syna je obtížnější se přizpůsobit a opravdu se chce vrátit na Ukrajinu,” podotýká.
Češi, se kterými komunikuji, jsou většinou její kolegové. „Jsou ke mně velmi loajální, všichni mě podporují a chovají se ke mně dobře, i přes špatnou češtinu. Proto jsou mé dojmy z Čechů jen pozitivní,” říká žena, která se snaží své pozice využít k pomoci krajanům.
„Momentálně pracuji v Arše s ukrajinskými dětmi, snažím se také pomáhat dětem se přizpůsobit, najít si kamarády a mít se dobře. V Plzni je několik organizací, kde Ukrajinci tráví společný čas, mezi ně patří rukodělné a sportovní a deskové hry. Ukrajinci se také scházejí na ukrajinské svátky. Například každý rok se scházíme na náměstí a slavíme den nezávislosti Ukrajiny. Mnozí si o těchto svátcích našli kamarádi a tráví spolu čas a víkendy,” míní Yuliia, která každé ráno začíná ukrajinskými zprávami. „Velmi se bojím o lidi, kteří nyní umírají na Ukrajině, bojím se o své rodiče, kteří opustili své rodné město, ale nadále žijí na Ukrajině. A chci, aby válka brzy skončila,” doplňuje.
