Když francouzský tanečník Gaëtan Pires přicházel do České republiky, nevěděl ani, kde na mapě leží a myslel si, že se tady platí eurem. Navíc předpokládal, že tady stráví jen několik měsíců. Spletl se, v angažmá v plzeňském Divadle J. K. Tyla je už sedm let, naučil se velmi dobře česky a také si tu našel partnerku.
„U nás tanečníků je to s kariérou trochu atypické. Hledáme práci i v jiných zemích, než odkud pocházíme. Účastnil jsem se konkurzů různě po Evropě, i v Německu a Čechách. A prostě se stalo, že jsem dostal nabídku z Prahy a přijal jsem ji. Šlo o něco mezi školou a divadlem, aby člověk získal nějakou praxi. Neočekával jsem, že tady budu nějak dlouho. Pak jsem ale dostal smlouvu v juniorském souboru Bohemia Balet v Praze. A zanedlouho jsem potkal svou budoucí manželku. Dělali jsme společně konkurzy a teď už v Plzni začínáme osmou sezonu,” vypráví.
Než Českou republiku poprvé navštívil, nic moc o ní nevěděl. „Znal jsem jen Československo. U nás se ve škole tyhle věci moc neučí. Když jsem měl do Čech jet, musel jsem si je najít na Google Maps. Neznal jsem český jazyk, nic jsem nevěděl o koruně. Myslel jsem si, že se všude v Evropě platí eurem. Jinak název Praha jsem samozřejmě znal. Plzeň ne, protože ani pivo jsem ve Francii nepil, jen víno,” prozrazuje. Žádný velký kulturní šok ale přesto po cestě do Česka neprožil. „Když jsem žil ve Francii, hodně jsem cestoval, jak po naší zemi, tak po zahraničí. Byl jsem třeba v Americe a dalších státech. Bral jsem to tak, že je to jen další země, další město,” dodává.
První tři roky, které v Praze strávil, česky neuměl téměř nic. „Možná pár větiček, jako třeba: Jedno pivo, prosím, nebo: Nemluvím česky, a samozřejmě všechna sprostá slova. Ale problém to nebyl, protože v Praze skoro každý umí anglicky a náš ředitel dokonce zvládal francouzštinu,” říká s úsměvem tanečník. Ten se ale rozhodl, že se češtinu naučí. „Když jsme šli s mou dnešní manželkou a kamarády někam ven, štvalo mě, že jsem jim nerozuměl. Snažil jsem se do řeči zaposlouchat a věci opakovat. Zkusil jsem si koupit nějakou knihu, ale vůbec mi to nešlo. Bylo to strašně těžké. Česky jsem se vlastně nakonec naučil u piva,” podotýká.
Gaëtan Pires. Foto: Archiv DJKT
Česky se domluví velmi dobře, pochvaly ale většinou přijímá se skromností. „Myslím si, že nemluvím úplně správně. Spíše je to takový zvyk, mám to odposlouchané. Třeba skloňování mi dělá problémy. Když ale běžně mluvím, přijde mi to automatické. Většinu času to neříkám správně, ale všichni mi rozumí, takže v pohodě,” směje se.
Vždycky se rád vrací k pivu a řízku
S humorem reaguje také na otázku, jak se mu v Plzni žije: „Jsem tady deset let, takže to tady asi tak špatné není. Jinak bych tu nebyl, ne?” A pokračuje: „Žije se mi tady dobře, je tady rozhodně větší klid než ve Francii. Člověk se cítí přece jen bezpečněji. I když už se to také začíná měnit, jako všude. Ale ve Francii bych nikdy nenechal manželku, aby se vracela v noci domů sama. Lidi si tady tak nějak žijí svůj život, nemusí myslet na všechny politické problémy. Tedy jak říkám, všude to začíná být stejné, ale tady je to podle mě pořád ještě lepší než ve Francii, kde je to hodně komplikované,” myslí si.
I když to může znít u Francouze jako paradox, na Čechách se mu líbí i místní kuchyně. „Máte dobré pivo, což je pro mě, musím říct, hodně důležité. Když jsem ve Francii na prázdninách, tak se už těším do Čech na pivo a řízek. Jídlo je u vás obecně výborné. Samozřejmě, že to není taková gastronomie jako ve Francii, kde dostanete malé hezky naservírované porce, ale mně to tu vyhovuje. Když jsem byl v Praze, chodil jsem normálně na konzervatoři do jídelny. A moc mně tam chutnalo, možná i více než v jídelně ve Francii. Vždycky jsem se těšil, co který den bude, protože pro mě to skoro vždycky byla nějaká nová věc. Jsem ani netušil, že se některé věci dají jíst,” vzpomíná.
Rozdíly ve stravování jsou podle jeho slov mezi Francií a Českem značné. „Pamatuji se, jak jsme v Praze dostávali sladké obědy, což ve Francii neexistuje. Třeba ovocné knedlíky. Ostatně knedlíky to pro mě vůbec byla velká novinka, ty Francouzi neznají. Když jsem je viděl poprvé, myslel jsem si, že je to nedopečený chleba. Když je vidí táta, vezme je vždycky do ruky a řekne: Co s tím mám dělat? Omáčky také nemají ve Francii tradici. Vím, že třeba spousta lidí i tady má problémy s koprovkou, ale já ji mám hodně rád,” svěřuje se. Naše kuchyně se od té v zemi Galského kohouta liší, i co se týče masa. „Češi jí hodně vepřové, Francouzi ne, ti mají raději hovězí. Mně ale chutná všechno maso,” doplňuje Pires.
Přece jen je ale věc, která mu v Čechách vadí. „Chybí mi větší výběr hotových jídel v supermarketech. Francouzi nejsou zvyklí tolik vařit, kupují si většinou všechno už předpřipravené a pak si to ohřejí v mikrovlnce. My jsme samozřejmě také ve Francii vařili, ale přece jen jsem koupená hotová jídla využíval často. Když si koupím tady hotový salát, je příšerný. Raději si nakoupím zeleninu zvlášť a připravím si ho sám. Je ale pravda, že za tu dobu, co jsem tady, se situace trochu zlepšila,” doplňuje.
Na Češích se mu líbí i to, že se snaží dodržovat svoje tradice. „Nenechají se tolik ovlivnit věcmi zvenku. To je třeba vidět o Vánocích. Nechtějí ani slyšet třeba o Santa Clausovi a dalších tradicích, co přicházejí z Ameriky. Říkají si: My chceme české pohádky! Je to hezké, že si země drží svou kulturu. Jedna z věcí, která se mi na Francii nelíbí, je, že místní tradice, které byly běžné ještě padesát, sto let zpátky, už se nedodržují. Je to tam až příliš otevřené, projevuje se tam velký mix kultur. Což samozřejmě může být na jednu stranu dobře a je to zajímavé. Na druhou stranu, když člověk vzpomene na staré filmy, kde jsou Francouzi s barety a bagetami, to už teď neplatí,” míní Pires.
Mít chatu berou Francouzi jako luxus
V Plzni si oblíbil několik míst, patří k nim třeba Velký bolevecký rybník. „Tam chodím moc rád, občas i s dcerou. Je to tam super. Často jezdíme do Prahy. Kousek od ní máme chatu. Mimochodem, chaty, to je také věc, která ve Francii vlastně neexistuje. Když jsem to tam řekl, tak se na mě koukali stylem: Cože, vy máte ještě druhý barák? Tak to musíte být bohatí. Přitom v Čechách lidé často mají chatu po babičce nebo ji koupí za pár korun. Já jsem každopádně nadšený. Zase další zajímavá česká tradice,” podotýká tanečník, který pochází z Cannes. Tam samozřejmě většinou panuje úplně jiné počasí než v Plzni. „V Čechách je rozhodně chladněji, takže v zimě raději nikam moc nechodím. Ale tak strašné to není, člověk si zvykne. A navíc je hezké, že tu máte sníh. Ten mám rád. Ve Francii za patnáct let, co jsem tam žil, napadl dvakrát. Asi tři centimetry a všechno se zavřelo, lidé vůbec nevyjížděli autem. Tady je půl metru, a všechno v pohodě,” sděluje.
Svou rodnou vlast navštěvuje tak jednou ročně. „V létě se tam snažím strávit dva, tři týdny, abych navštívil všechny příbuzné,” dodává člen baletního souboru Divadla J. K. Tyla.
Jeho první rolí v Plzni byl rytíř De Grieux v inscenaci Manon, která měla premiéru v roce 2017. „Já jsem byl obsazen vlastně hned, když jsem do divadla přišel. Na roli byly tři alternace. Joshua Lee se zranil, Karel Audy se nějak nehodil k partnerce, a tak se stalo, že jsem neplánovaně odtančil premiéru. A pak to šlo dál, postupně jsem dostával více příležitostí,” vzpomíná.
Hrál například také v představeních Červený a černý, Korzár nebo Zkrocení zlé ženy. „Jsem rád, že si mohu vyzkoušet různé styly. Hraji v klasických baletech, jako je například Labutí jezero, nebo i v těch nových, které nejsou jen o tanci a pohybu ale i o herectví. K těm patří třeba balet Čajkovský. Tam mám úžasnou roli, na jevišti jsem od začátku do konce. A také mě těší, že jsem si mohl zahrát Basila v Donu Quijotovi,” svěřuje se.
V Plzni se setkal i s francouzskou klasikou
Velmi speciální je pro něho účinkování v baletu Malý princ. „Pro Francouze je to velká klasika, když tuhle knihu zná. Jsem rád, že jsem se s tímhle příběhem mohl setkat i v Čechách. Některé látky jsou pro mě neznámé a musím se k nim propracovávat, tady to bylo jiné,” dodává.
V plzeňském souboru je velké množství zahraničních tanečníků. „Máme dvě skupiny. První tvoří cizinci, druhá je česká. A já jsem v té druhé,” říká s úsměvem. A doplňuje: „Jsou tady i zahraniční tanečníci, kteří se češtinu vůbec neučí. Berou to tu jen jako práci. Tanec je samozřejmě důležitý. Pro mě je ale nepředstavitelné, že bych byl jen v divadle a pak šel domů spát. Život je i o něčem jiném,” domnívá se Francouz, podle něhož žije v Plzni poměrně dost jeho krajanů. „Možná se to tak nezdá, ale je jich tu možné potkat poměrně dost. Pracují v různých firmách. Jsou tu třeba na stáži a stává se, že tady zůstanou,” sděluje.
