Činohra plzeňského Divadla J. K. Tyla se v posledních letech zaměřuje i na aktuální, někdy i kontroverzní, společenská témata. Vybírá si také tituly, které jsou spojené s plzeňským regionem. Jedním z dramaturgů, kteří mají výběr repertoáru na starost je Zdeněk Janál.
V divadle máte určité tematické okruhy, podle nichž se volí hry, které soubor nazkouší. Jak výběr probíhá?
Je pravda, že máme určité linie, vždy ale rozhoduje kvalita textu a také soulad mezi dramaturgem, režisérem a šéfkou činohry. Pro mě osobně je nejpodstatnější, jestli daná hra může rezonovat v současné společnosti. Jestli nějakým způsobem vypovídá o dnešku a aktuálních problémech a tématech, které dnešní diváci řeší. To je pro mě zásadní bez ohledu na žánr. Vyprávět příběh, který je sice srozumitelný, ale nám vzdálený, podle mě smysl nemá. Jedna z linií se věnuje regionálním tématům a osobnostem. Další pak zásadním společenským problémům. Takové inscenace mohou být určeny pro každou ze tří scén. Na té Malé je pak prostor i pro dokumentární divadlo, ale především pro současnou dramatickou tvorbu. A potom je tady také zábavní složka divadla, kterou tvoří komedie, po nichž většinový divák samozřejmě prahne. Logicky, protože na ně chodí i lidé, kteří se do divadla dostanou jenom sporadicky, jednou za čas si odpočinout a pobavit se. Úspěšné komedie se většinou hrají dlouho, snažíme se ale i ty hitovky jednou za čas obměnit.
I komedie ale mohou být s přesahem…
Ano. Mohou na jedné straně bavit a na druhé vypovídat o problémech dneška. Na žánru tolik nezáleží. Přesah může být v současném dramatu, komedii i v naprosté klasice. Je jedno, jestli se zabýváte hrou Arthura Millera Čarodějky ze Salemu z padesátých let dvacátého století nebo Richardem III. Williama Shakespeara. I takovou věc můžete interpretovat moderními výrazovými prostředky. Není někdy ani třeba takové hry tematicky mnoho aktualizovat, divák si určité situace může sám připodobnit například k dnešní politice.
Myslíte si, že je dobře, pokud je divadlo angažované?
Podle mě by divadlo mělo jak bavit, tak upozorňovat na různé problémy a vybízet k přemýšlení o nich. Neříkám, že má být vyloženě agitační, ale jedním z úkolů je i „burcovat“ k aktivitě. Takže do určité míry být divadlo angažované může, ale spíše než nějakou proklamací by mělo promlouvat samotným obsahem inscenací. Nemusí jít o nic okatého. Může se jednat jen o poselství, které musí rozkrývat sám divák. Zároveň se divadlo může zapojovat do různých charitativních projektů, vztahovat se k důležitým společensko-politickým událostem. Není to jen kulturní a umělecká instituce, ale také společenská. Myslím si, že tady v Plzni se to daří, protože je to středobod kulturního dění města. Divadlo pak může fungovat i ve spolupráci s jinými místními institucemi a organizacemi.
Velmi aktuálnímu tématu se věnuje také poslední premiéra uplynulé sezony Souhlas.
V představení režírovaném Adamem Doležalem jde o tematiku znásilnění a o to, co znamená, když se řekne ne, když druhý nedá souhlas. Je to v současnosti velmi diskutovaná problematika. Jsem rád, že se odehrává na velké scéně. Je to totiž konverzační hra napsaná pro široké publikum.
Naopak na Malé scéně se odehrává představení Požár. Hra byla napsána na objednávku národního divadla v Mannheimu v roce 2017 jako reakce na uprchlickou krizi.
V té době musel Mannheim ubytovat tisíce uprchlíků. Ta hra ale není jen o tom. Nepracuje s reáliemi nějakého konkrétního roku. Jde spíše o alegorii postavenou mimo čas a prostor. Příběh poetickým jazykem vypráví o dvou vesnicích, které byly odděleny nejprve pouze potokem, ale postupně se břehy rozestupovaly. Pak začaly jednu z těch vesnic postihovat přírodní katastrofy. Zatímco ta chřadla, druhá vzkvétala. Určitě se tam dá najít odkaz na rozdíly mezi západní Evropou a Afrikou nebo Blízkým východem, je tam konkrétní inspirace Arabským jarem. My jsme se chopili spíše obecného tématu, kterým je lidská solidarita. Jak říkám, je to alegorie, podobenství o lidskosti.
Přestože jde původně o německou hru, kostýmy a kulisy v plzeňské inscenaci připomínají spíše slovanský svět. Byl to záměr?
Ano. Chtěli jsme odkazovat spíše na Balkán nebo na východ Evropy. Je tam řada folklorních motivů, jak v kostýmech, tak ve scéně i hudbě. Potřebovali jsme hru trochu ukotvit. Představení se odehrává během všech ročních obdobích, jsou v něm zachyceny také různé rituály. Chtěli jsme ukázat nejprve idylu a pak její narušení, kvůli kterému se vesnice znepřátelí.
Podobná představení, která připomínají aktuální problémy, mají občas problémy s přijetím publika. Mám pocit, že to se neprávem stalo inscenaci Neapolská choroba. Nebo se mýlím?
Přestože jde o hru, kterou autor Karel Steigerwald napsal v osmdesátých letech, vypadá, jako kdyby vznikla v současnosti. Není to jednoduchá hra. Jde vlastně o tragikomickou grotesku. Diváci si na ni museli zvyknout. Nejsilnější odezva byla na reprízách, kdy rostla krize na Ukrajině a válka byla blízko. Repríza, která se odehrála večer před ruskou invazí, byla až děsivá. Všem bylo jasné, o co jde. V sále nikdo ani nedutal. Tehdy bylo zcela plno a myslím, že jsem tam cítil určité spojenectví všech diváků. A také strach z toho, jaká hrůza může přijít. A najednou ráno se to stalo. Myslím si, že ta inscenace splnila svůj účel. To, že nepůjde o komedii na padesát repríz, bylo jasné. Herci v ní ale podali skvělé výkony.
Když jste zmínil válku na Ukrajině. Jaká byla odezva na Příliš drahý jed, hru pojednávající o vraždě bývalého ruského agenta Litviněnka a vzestupu Vladimira Putina?
My jsme se pro zařazení této hry rozhodli krátce po ruské invazi, uvedli jsme ji ale až rok po jejím začátku. Doufali jsme, že už v té době bude konflikt vyřešený. Nestalo se. Příběh ukazuje, co bylo na počátku rozmachu putinovského Ruska. Hra ukazuje, že zpočátku toho západ Putinovi hodně povolil. Putin nechal dokonce zabít bývalého ruského agenta, který už žil šest let v Londýně a byl čerstvě i britským občanem. Tehdy Západ s Putinem dost komunikoval, obchodoval a nešel do přímé konfrontace. A vlastně to je jeden ze střípků, který mu umožnil se posouvat dál. A dneska vidíme katastrofu, kterou to způsobilo. Divácké přijetí bylo trošičku zvláštní. Během roku do České republiky přišlo velké množství ukrajinských migrantů. V době uvedení byli lidé ukrajinskou problematikou již přesyceni a otráveni. Nejprve představení moc velkou návštěvu nemělo, pak přišel zlom. Začali jsme dělat diskuze o představení, možná už si lidé na uprchlíky zvykli a také se začaly objevovat další ruské kauzy, které k problematice lidi znovu přitáhly. Například smrt Alexeje Navalného. To byly asi důvody, proč se divácký zájem o inscenaci zvýšil. Anebo se také rozkřiklo, že nejde zase až o tolik vážné představení, přestože se věnuje tragickému tématu. Autorka nechtěla vytvořit jen dokumentární vážnou hru, ale také s ní pobavit. Je to žánrová fúze. Dějová linka o vraždících agentech, kteří nevědomky roznášejí smrtící látku všude možně, připomíná i klasické komedie nebo tzv. forbíny. V jednu chvíli se smějete a v další vás začne mrazit.
Jak těžké je odhadnout, který titul bude úspěšný?
Není to úplně jednoduché. Je jasné, že diváci tleskají ve stoje muzikálům v Novém divadle a občas i na komediích činohry. Jedna věc je, zda vás inscenace strhne okamžitě efektním příběhem a inscenačními prostředky a druhá, co s divákem udělá po jeho odchodu z divadla v dalších dnech. Jsem přesvědčen, že smyslem činohry je, aby si po představení divák kladl otázky a o představení ještě dále přemýšlel. Tohle se těžko měří ovacemi nebo nadšením. Vždycky jsem opatrný v soudech, co skutečně znamená, že je inscenace úspěšná, je více úhlů pohledu, z jakých se na to můžete dívat. A někdy i prvotní zdání může klamat.
Plzeňské divadlo uvádí také hry současných autorů. Některé hry jsou napsané přímo pro ně. Podle čeho je vybíráte?
Sledujeme současné dění v divadle po celé republice. Je důležité se zaměřovat na tvorbu mladých autorů i režisérů vycházejících přímo z divadelních škol. Pokud jde o hry psané přímo pro soubor, dochází k tomu především na základě nějaké předchozí zkušenosti. Musíte tvůrce alespoň trochu znát a je třeba, aby panovala vzájemná důvěra. Tak jsme třeba oslovili režiséra Adama Skálu, který si přizval autora Kryštofa Pavelku a vznikl Dortel. Natálie Deáková zase několikrát spolupracovala s Jaroslavem Rudišem, a tak ho oslovila k napsání hry Vánoce na poušti pro plzeňskou činohru. A v té linii životopisné a regionální jsme také s Radovanem Lipusem objevili příběh plzeňského malíře Gottfrieda Lindauera, který odešel na Nový Zéland a udělal tam velkou kariéru. V té linii budeme v budoucnu pokračovat například inscenací o Josefu Skupovi.
Na které tituly se mohou těšit diváci v nové sezoně?
Když vytváříte dramaturgický plán jako celek, vycházíte z toho, co předcházelo a co máte ještě ve výhledu dál, tak aby to dávalo dohromady nějakou smysluplnou organickou hmotu a aby to bylo pestré a vyvážené. Připravena je Maškaráda podle populárního autora Terryho Pratchetta, která umožní skvěle využít prostor Nového divadla. Ta by měla pobavit široké publikum. Je to pro mě adept na mnoho repríz, tak doufám, že se nepletu. Ve velkém divadle bude premiéra romantické hry Na větrné hůrce v režii Jakuba Šmída. Tak na to se velice těším. Stejně jako na Figarovu svatbu v moderním pojetí režisérky Aminaty Keity. Dále budeme uvádět komedii S barvou ven, která je známá z filmového zpracování pod názvem Kondomedie. Příběh vypráví o účetním Francoisi Pignonovi, který má být vyhozen z továrny na kondomy. Jeho soused mu poradí, že má předstírat, že je gay. Takže ho nevyhodí a celá společnost kolem něj se k němu začne chovat jinak. To je myslím zábavná věc, ale opět s nějakým přesahem do současnosti, co se týká tématu korektnosti, homosexuality a menšin obecně. Na Malé scéně pak bude Pohřbené dítě od Sama Sheparda, mimořádně skvěle napsaná hra oceněná Pulitzerovou cenou.
