Pokud se někde v Plzni nebo okolí koná akce s historickou tématikou, je velká pravděpodobnost, že na ní narazíte na Petra Merxbauera. Buď se na ní prohání s mečem a ve zbroji na koni nebo s loutnou v ruce a zpívá písně inspirované dávnými časy. A velmi často se pak podílí i na organizování.
Jak jste se vůbec do světa historických slavností plných rytířů, kejklířů a krásných tanečnic dostal?
Vše se odvíjí se od mé kapely Strašlivá podívaná. Přestože jsem to neměl původně v plánu, začala se profilovat jako historizující folk, žánr, jehož největší ikonou u nás je Klíč. Díky Strašlivce jsem se dostal do světa šermířů, mezi nimiž jsem měl už tehdy před nějakými třiceti lety řadu kamarádů. Postupně jsme kapelu oblékli do kostýmů a začali jsme se ve stejné míře jako na folkových festivalech vyskytovat i na dobových akcích. Kapele se věnuji i teď. Před dvěma lety jsme vydali novou desku. Druhá věc je má záliba v jezdectví. Věnovat se mu byl můj dětský sen. Když jsem byl malý, říkal jsem tátovi, že nebudu mít vůbec auto, a budu všude jezdit na koni. Dnes mám auto i koně. Toho prvního životního jsem si pořídil v roce 1997. Předloni mě opustil, z čehož jsem smutný dodnes. A pak je tu ještě třetí aspekt. Tím je jedna z mých nejoblíbenějších knih, Ivanhoe od Waltera Scotta, dodneška si ji rád přečtu. Takže se slavnostmi je spojeno hned několik mých koníčků.
Kam sahá historie vaší pořadatelské činnosti?
Naše společné konání ve větší míře začalo rekonstrukcemi obléhání Plzně husity a Mansfeldem. V roce 2010 byla první větší akce Bitva o Plzeň. Tu jsme pořádali čtyřikrát v amfiteátru za Plazou, kde jsme vytvořili obrovskou kulisu městských hradeb. Byly to vydařené akce, ale nezískaly až takovou pozornost lidí. Bylo jich tam sice vždycky celkem dost, ale ne tolik, abychom si po čtyřech letech neřekli, že to zkusíme dělat jinde. Nebyl tam ten genius loci. Pravé hradby jsou pravé hradby. Naučili jsme se spoustu organizačních věcí okolo propagace nebo výstavby tržiště, hodně jsme se od toho odrazili. Samozřejmě se zkušenostmi z Historického víkendu, na jehož pořádání jsme se podíleli, nebo jsme do něj dodávali nějaký program. Důležité pro nás byly rekonstrukce dvou klíčových události pro město Plzeň, tedy úspěšné obrany před husity i té neúspěšné před stavovskými vojsky generála Mansfelda. Husitské dobývaní jsme opustili, s tím Mansfeldovým pokračujeme. Když bylo výročí 400 let udělali jsme velkou rekonstrukci za podpory města, kdy do Plzně přijelo několik set mušketýrů, dělostřelců a pikenýrů nejen z celé České republiky, ale i ze zahraničí. Bylo to velkolepé. Jednalo se o zážitek, na který všichni rádi vzpomínáme.
Které akce nejčastěji pořádáte?
Moje parketa jsou hradní nebo městské slavnosti, kde se domlouvají smlouvy s jednotlivými skupinami. Tam se dá na něčem stavět, je to napevno domluvené, všichni ví, že musí práci odvést a jsou za ni honorovaní. Pořadatelství se věnuji poloprofesionálně, ale není to mé živobytí, což se v posledních letech ukázalo jako velká výhoda. Kdo se živil jen kulturou, měl hodně napínavé období. Samozřejmě i pro nás je důležité, aby akce nějak finančně dopadla, protože investujeme nemalé peníze na reklamu. Akce jsou různé, něco děláme ve své režii, něco si platí města a obce, něco jde z různých dotací. Samozřejmě, že vždycky chceme, aby bylo hezké počasí a lidé přišli. Není příjemné dělat akci v dešti pro prázdné náměstí.
Na mnoha akcích se vyskytujete jako rytíř na koni.
Ano. Jde o různé akce bitevní. Rád si tam zaválčím, zahraji, co se ode mě očekává, ale snažím se je nepořádat, protože tam je těch nejistot mnohem víc. Bitvy mají svoje specifika. Aby nějak vypadaly musí se sejít co nejvíce účastníků. Ti dostávají jen symbolický honorář, protože v takovém množství by je nešlo je platit naplno, jako herce. V tom je obrovská nejistota. Když je špatné počasí nebo se něco přihodí, může se stát, že místo 200 bojovníků je jich jen 50. Za to já nechci nést zodpovědnost. Podobné akce pořádají moji odvážnější kolegové Petr Schleiss a Michal Ilich. Já je podporuji ze všech sil.
Během takových událostí se převtělujete do různých historických osobností. Třeba nedávno na bitvě na Libušíně jste hrál polského krále Vladislava II. Jagellonského. Jak vás baví ztvárňovat podobné postavy?
Králem jsem byl asi poprvé, bavilo mě to moc. Stejně jako v ostatních případech. Když pořádáme různé akce, například rytířské turnaje, snažím se držet Rýzmberků, což je známý západočeský rod. Ten mě zaujal. Mám na něj erby. Akce vždy bývají datované do nějakého roku, jejich libreto píši já. Ověřuji si, aby postavy, které se v příběhu objeví, v té době žily. Nesmí se také stát, že když děláme například bitvu husitů proti katolíkům, postavíme nějakého šlechtice na druhou stranu.
Jakým způsobem tyto informace zjišťujete?
Není úplně snadné podobné věci ověřit. Často se stávalo, že v rodinách byl jeden bratr jedné víry a druhý opačné. Ale dohledávání informací mě baví. Teď je to navíc jednodušší díky internetu. Dříve by člověk musel chodit do archivů, údaje získával velice obtížně a strávil tím obrovské množství časy. Prameny mají různou věrohodnost, ale díky tomu, že je jich na síti dost, dá se poměrně snadno porovnat, co je pravdivé, a co ne. Stojí to sice taky hodně času, ale ta práce mě těší. Mně v podstatě stačí ověřit, že ta daná osoba v té době žila a byla v nějakém rozumném věku, tedy ne malé dítě, nebo stařec nad hrobem. I to je složité, protože rok narození se často nedochoval. Obvykle se o šlechtici dozvíme až z nějaké listiny. Zjistíme tedy, že žil před nějakým rokem. Ti poctivější badatelé říkají: tenhle člověk mohl být synem tohoto, ale také mohl být jeho strýcem nebo bratrancem, a nebo to byl přímo ten samý. Vše je trochu na vodě. Snažíme se nejasnosti odfiltrovat, aby postava byla co nejvěrohodnější. Ze znalosti reálií si dovodíme její vlastnosti, a pak už je zápletka vyloženě divadelní.
Zmínil jste husitské války. Z těch kromě dobývání Plzně rekonstruujete ještě bitvy u Nekmíře a u Sudoměře.
Když jde o tyto války, jsem vždycky na straně katolíků. Jezdectvo chtělo porazit husitskou ukázněnou pěchotu vedenou geniálním vojevůdcem Janem Žižkou, který kromě vozové hradby využíval i jakoukoliv terénní výhodu a byl to vynikající taktik. My jezdci jsme odsouzení být na poražené straně, protože Žižka neprohrál jedinou bitvu. V tomto případě jsem se musel odklonit od oblíbených Rýzmberků, protože ústřední postavou bitev u Nekmíře i u Sudoměře je Bohuslav VI. ze Švamberka. Při obou konfliktech prokazatelně byl. Posléze byl na hradě Krasíkově husity zajat a poté, co byl několik let v zajetí změnil stranu. Svůj nepříliš dlouhý život ukončil u Retz, kde bojoval za kališníky. Výhodou pro mě je, že Rýzmberkové i Švamberkové měli červenobílé barvy, takže si vystačím s jedním kostýmem, jenom se vymění erb.
Rekonstrukce bitev nebo turnajů vypadají autenticky. Jak moc jsou nebezpečné? Utrpěl jste nějaké zranění?
Největší úraz jsem si nepřivodil při akci ale na tréninku s koněm. Jak říkají koňáci, kdo nejezdí nepadá. Jezdectví je stejné jako každý sport, snad kromě šachů, činnosti, při které se můžete snadno zranit. Spolupracujete se zvířetem, které má šest metráků svalů a kostí a navíc i svoje názory. Musíte zjistit a předvídat, co jde. To, že se najednou lekne větvičky, která tam je půl roku a on se najednou pohne do strany nebo zakopne, se stát může. Každý jezdec, byť samozřejmě nechce, s tím počítá. I ti nejlepší úrazy mají. Kromě vykloubeného lokte, kdy jsem se se svým koněm vyválel, se mi zranění naštěstí vyhýbají. Co se šermu týče, k tomu drobné úrazy patří. Já se mu ale věnuji jen divadelním způsobem ze sedla. Kluci, kteří dělají scénický nebo bojový šerm, občas k nějakému úrazu přijdou. Naštěstí nejde o nic fatálního, kromě nehod, které se v minulosti v různých skupinách staly. Třeba, když se zlomí zbraň. Na to, jak kontaktní činnost to je, kdy se bojuje téměř plnohodnotnými chladnými zbraněmi, samozřejmě neostrými, je zranění poměrně málo. Ti co dělají bojový šerm, se snaží co nejlépe napodobit ochranu, takže jejich zbroje jsou velice kvalitní z poměrně silného plechu a vypodložené vrstvou vatování, což vychází z historických reálií. Zranit člověka není úplně snadné, ale je to samozřejmě možné.
Na kterou akci se aktuálně připravujete?
Blíží se Historický víkend, jedna z největších plzeňských akcí. Odehraje se v tradičním termínu 10., až 12. června. Vrátíme se hluboko do středověku. Po 700 letech si připomeneme zásnuby prvorozené dcery Jana Lucemburského Markéty Lucemburské. Ta se v roce 1322 zasnoubila s vévodou Jindřichem Dolnobavorským. Ženich byl sirotek, měl poručníka římského krále Ludvíka Bavorského. Vše bude založené na věrohodné fikci. Nikde není dochováno, že by se zásnuby odehrávaly v Plzni. Je ale na spojnici mezi Prahou a Landshutem, což bylo ženichovo sídelní město. Je možné, že tady nějaké slavnosti byly. Král Jan měl k Plzni vztah a přál jí, protože plzeňští řezníci mu poměrně dost pomohli když bojoval o Prahu s Jindřichem Korutanským. Poskytl jim řadu privilegií. Centrum Plzně zaplní rytíři na koních, tanečnice. Když nám bude přát počasí, bude to příjemná romantická akce.
Akce se stejně jako celá řada jiných v předchozích letech kvůli covidu nekonala. Jak moc těžké období to pro organizátory kulturních událostí bylo?
Nejhorší byla nejistota. Při první vlně to člověk chápal a říkal si, nedá se nic dělat. Pak přišel podzim a bylo to stejné. Rozhodnutí o tom, co se smí, a co ne, přicházela s tak malým předstihem, že člověk vynaložil energii a někdy i finanční prostředky úplně zbytečně. Vše bylo připravené a tři dny před akcí přišlo pravidlo, že na akci smí jen sto lidí. To jsme absolvovali několikrát. Je pravda, že některé náklady pak byly refundované, ale ne v plné výši. Měli jsme štěstí, že akce děláme většinou v létě, kdy omezení nebyla tak velká. Třeba hradních slavnosti se omezení příliš netýkala. Obě sezony na tu bídu proběhly docela dobře. O to lépe, že lidé byli na akce natěšení, a tak přicházeli ve velkém počtu.
Jak to vidíte s návštěvností do budoucna?
To je těžká otázka. Opatření kvůli koroně pominula, teď tu jsou ale finanční problémy, obrovská inflace, zdražení všeho. Lidé začínají zvažovat výdaje. Je otázkou za jak moc potřebnou pro svůj život budou považovat kulturu. Pokud jde rodina s dětmi, utratí tak tisícovku. Zaplatí vstupné, cestu, jídlo. Dítě chce meč, kdo má meč, potřebuje přilbu. Uvidíme, jestli si ti lidé řeknou: Dobře, peníze dáme. Snad převáží síla zážitku. Klíčové je počasí, pokud bude přát, návštěvnost bude dobrá. My věříme, že tenhle rok bude ještě fungovat setrvačnost. Finanční problémy se možná objeví až později. Každopádně věřím, že lidé budou chodit. Ostatně optimismus je jednou z klíčových vlastností člověka, který takové akce pořádá. Musíte věřit, že návštěvníci dorazí a všechno bude skvělé. Jinak něco podobného dělat nejde.
Plzeňský kraj je plný památek, které pro akce využíváte?
Je jich tady opravdu hodně, je tu ovšem otázka jejich využitelnosti a návštěvnosti. Samozřejmě roztlačovat nějaké místo, kam nejsou lidé zvyklí chodit, na to už nemáme časovou kapacitu. Náš rok je využitý celý. Obsadili jsme navštěvované památky kraje jako jsou Velhartice a zámek Kozel. Ve středních Čechách účinkujeme na Točníku. Mě osobně láká zámek Březnice, ale zatím jsme nenašli časovou kapacitu tam nějakou pěknou renesanční událost uspořádat.
