Plzeň má už svého Molièra a možná bude mít i Morricona. Zatímco přezdívku „plzeňský Molière“ si vysloužil už před lety herec, dramatik a režisér úspěšných komedií Antonín Procházka, plzeňským Morriconem by se v budoucnu mohl stát muzikant Albert Pechmann. I když se tomuto přízvisku zatím brání, našlápnuto má velmi dobře. A zároveň hodně zeširoka. Ve svých 21 letech je dirigentem, skladatelem, divadelním hercem, a letos se stal také spoluzakladatelem a šéfem vůbec prvního studentského symfonického orchestru v Plzni.
Jak zvládáte takové množství činností? Předpokládám, že vaše prázdniny vypadaly trochu jinak, než u většiny vašich vrstevníků?
Pravda je, že musím čas pečlivě plánovat, bez toho by to nešlo. Někdy strávím jen plánováním i dvě až tři hodiny. A prázdniny? Letos mi zabralo většinu času psaní muzikálu, který chystáme na oslavu 60. výročí založení mé domovské ZUŠ v Plzni na Skvrňanech. Ale úplně bez prázdnin by to samozřejmě nešlo, takže volno se do plánů vešlo také.
Začněme vašimi hudebními začátky – pocházíte z muzikantské rodiny?
Ano, i když rodiče se hudbě přímo nevěnovali. Moje teta je operní pěvkyně a učí na konzervatoři a babička byla zástupkyní Základní umělecké školy (ZUŠ) Terezie Brzkové, kde jsem se já i moji tři mladší bratři učili od raného dětství hrát na nástroje. Já jsem si vybral housle a později pak ještě dudy.
ZUŠ Terezie Brzkové pořádá také Akademii třetího věku a její absolventi vás poznali především jako dirigenta. Studujete dirigování?
Ne, studuji skladbu na konzervatoři a zároveň filmovou teorii na Filozofické fakultě UK v Praze. Základy a principy dirigování mi vysvětloval můj učitel na housle Josef Fiala, člen Sojkova kvarteta, po němž jsem později převzal dva dětské orchestry na ZUŠ, když musel na operaci. Snažil jsem se také o samostudium, sledoval jsem jiné dirigenty, četl základní poučky k dirigentské praxi. Na mé správné vedení orchestru ze začátku dohlížel Martin Kaplan, kamarád Josefa Fialy a jeho kolega ze Sojkova kvarteta. A loni na podzim mi přibyl ještě právě seniorský orchestr Akademie třetího věku. To byla velká výzva.
V jakém smyslu?
Orchestr takto normálně nevypadá, co se týká složení nástrojů. Probíhalo to tak, že v září mi kolegové začali nahlašovat, kdo a s jakým nástrojem by se do orchestru zapojil. Já jsem pak tomuto uskupení přepisoval na míru skladby, abychom je v tomto složení mohli zahrát. A navíc – jedna věc je takový orchestr dirigovat, ale druhá věc je také ho vést – například reagovat v řádu sekund, když se několik lidí najednou ztratí. Je potřeba se rychle rozhodnout, koho se chytit, aby se to celé nerozpadlo. Nebylo to vždy úplně jednoduché, ale byla to velká zkušenost a jsem za ni rád.
Je rozdíl, jestli dirigujete dětský nebo seniorský orchestr?
Myslím, že na dirigování je nejdůležitější naučit se rozumět hudbě a umět předat informaci. Důležité je najít si k lidem v orchestru cestu a zjistit, na co reagují. Je to individuální. Například u seniorského orchestru jsem používal i opravdu hodně výrazná gesta, za která by mě možná na HAMU nepochválili… U orchestru starších žáků to dělám jinak, aby si zvykli do budoucna, pokud budou hrát s jinými dirigenty, kteří se jim nebudou podřizovat.
Mladí ve vašem věku jdou po ulici málokdy bez sluchátek v uších. Co si do nich pouštíte vy?
Já obecně poslouchám vlastně všechno od baroka až po současnost. Jen většinou ne ve sluchátkách na ulici… Pustím si například i Harry Styles nebo Taylor Swift. A i když je to hudebně jednoduché a všechno téměř stejné, i já v sobě mám určitý patos a nějakým způsobem je mi něco z toho také blízké. Respektuji každou hudbu, která má nějaký smysl, byť třeba jen pro určitou skupinu lidí.
Setkáváte se s takovým přístupem i na školách, které studujete?
To spíše naopak. Nepohodl jsem se na jednom semináři s vedoucí katedry filmové teorie. Tvrdila, že nikdy neviděla žádný Marvel film, že to není něco, čím bychom se měli my jako filmoví vědci zabývat, protože je to čistě komerční záležitost. Oponoval jsem jí, že bychom se o to naopak měli zajímat, když se na to dívá většina světové populace. A stejný přístup zastávám i v hudbě.
Je mi blízká klasická hudba Dvořáka, Smetany, Čajkovského… Ale na konzervatoři jsem vedený k tomu, že v klasické harmonii už bylo v podstatě všechno objeveno, že je potřeba ve zvuku hledat ještě něco jiného. Proto vzniká tzv. moderna, která laikům někdy není možná príliš příjemná na poslech, ale má nějakou svoji hodnotu v hudbě. Já skládám oboje, ale v poslední době se spíše soustředím na to, aby moji hudbu někdo hrál – aby ji chtěl hrát a aby vůbec byla příležitost. Například skladba, kterou jsem v tomto duchu složil pro svého žáka, který hraje na dudy, nemá takový přesah ve smyslu, co ještě můžeme v hudbě objevovat, jak by mi řekl můj profesor. Ten také nebyl příliš nadšený, když se dozvěděl, že budu psát muzikál.
Prozradíte o tom muzikálu více?
Už jsem zmínil, že jej píšu pro naši ZUŠ, která slaví příští rok 60 let od založení. Bude to velký projekt pro všechny žáky, na kterém se bude podílet většina učitelů. Tématem bude život Terezie Brzkové, podle níž se jmenuje naše ZUŠ. Chci se zaměřit hlavně na její dětství a na tomto příběhu chci ukázat, že děti jsou vlastně takoví malí dospělí, kteří mají také svůj rozum a měli by být respektováni. Máme už i datum premiéry, bude to 26. dubna v sále SOUE na Vejprnické.
A do toho jste letos založil vlastní orchestr…
Ano, na konci února jsme s kamarádem založili první Studentský symfonický orchestr v Plzni. Mě fascinovalo, že v Plzni dosud nic takového neexistuje. Lidé, kteří se učí 14 let na housle, skončí ZUŠ, a tím pro ně vlastně končí jakákoliv možnost si dál ještě někde zahrát. Já účinkuji v podobném orchestru pod VŠCHT v Praze a jen v hlavním městě jich funguje několik. Další orchestry existují pod univerzitami i v Brně, Ostravě, dokonce i v Pardubicích, jen v Plzni dosud nebylo nic.
Je tady o takový orchestr zájem?
Ano, až mě to i překvapilo. Teď je nás už více než padesát. Členy jsou lidé z konzervatoře, univerzity i ZUŠek. Podpořila nás Západočeská univerzita, v jejích prostorách teď i zkoušíme a doufáme, že to bude možné i nadále. Letos před Majálesem jsme měli už první koncert, v Plzni u Branky. Další koncert domlouváme, snad by mohl být v prostorách Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, ale zatím to nemáme potvrzené. A 17. prosince budeme hrát Rybovu mši vánoční v katedrále sv. Bartoloměje.
Naší snahou a přáním je, aby se podařilo postavit orchestr tak, aby na tomto základě pak fungoval po generace. Chceme udělat všechno proto, aby to lidi bavilo. To je nejdůležitější, jejich iniciativa bude to, na čem bude orchestr stát. Chceme hrát i velké skladby, které si neprofesionální hudebníci jinak nezahrají, jako je například Dvořákova 9. symfonie, čtvrtá věta (Allegro con fuoco). Ale klidně i filmovou hudbu, pop, zkrátka všechno, co může symfonický orchestr nabídnout.
Působíte i v DJKT, v čem konkrétně?
Teď účinkuji v muzikálu Ježíš, ale vidím se spíše v činohře. Hrál jsem v inscenaci Lindauer? Pākehā!, podílím se už druhým rokem na projektu Činohraní, což je hudební show činoherců na zakončení sezóny. A také na projektu prohlídek Nového divadla pro základní školy. A začínám spolupracovat i s operou, ale to je zatím v začátcích.
Máte představu, čím byste se jednou chtěl živit? Když studujete skladbu a filmovou teorii, zároveň se věnujete aktivně hudbě, je variantou filmová hudba?
Nemám zatím vůbec představu. Filmová hudba se možná nabízí, mám ji rád, ale nevím, zatím jsem k této tvorbě neměl sklony. Chtěl bych se obecně věnovat více věcem, hodně mě baví i divadlo. Ale je pravda, že italský hudební kritik a spisovatel Ricciotto Canudo nazval kdysi film „sedmým uměním“ – něčím, co spojuje všechna dosud známá odvětví umění a stojí na jejich vrcholu. S touto představou docela souzním.
Jste také členem Kulturní komise zastupitelstva v Břasích, odkud pocházíte. Vidíte se v budoucnu i v politice?
To je dobrá otázka, tam se nevidím. Jsem jen v kulturní komisi, což znamená, že se podílím na organizaci kulturních akcí v naší obci.
