Vilém Dubnička: Během pandemie napsal dvě hry

Po roce a půl se vrací na scénu Divadla JoNáš v Měšťanské Besedě Revival kabaret s podtitulkem Oslavná tryzna za neznámé hity. Představení z dílny Dua Dubnička&Lahoda, kterým se umělci hlásí k odkazu Suchého a Šlitra či Járy Cimrmana, vyprodalo před epidemií nejednu klubovou scénu. Pokusy vystupovat online během lockdownu s kontaktním divadlem moc nefungovaly, umělci proto doufají, že k dalšímu uzavření kulturních zařízení už nedojde. „Musíme se vrátit do divadla i sami kvůli sobě, potřebujeme kontakt s diváky,“ přiznává autor, režisér a nyní i spisovatel Vilém Dubnička, kterého znají Plzeňané také jako zakladatele festivalu Divadelní léto pod plzeňským nebem, nebo moderátora z Cyklotoulek.

Kdy jste odehráli poslední představení Kabaretu před lockdownem?

Bylo to 9. března 2020 v restauraci Za oponou a den poté, 10. března, už se divadla zavřela. Pamatuju si, že jsme ten večer skládali s diváky písničku na koronavirus a na to, kdy skončí. To jsme samozřejmě netušili, že to bude trvat takhle dlouho.

Jak jste přečkali ten rok a půl, kdy v podstatě nebylo možné vystupovat?

Řada lidí si možná myslí, že umělci tu dobu strávili doma na gauči. U mě to tak tedy svým způsobem bylo, ale rozhodně jsem neležel a nedíval se na televizi. Napsal jsem za tu dobu dvě divadelní hry a začal jsem psát román. Beru to tak, že společnost mi dala možnost tu dobu existenčně přežít a já jí to takto vracím. Koneckonců, u naší profese je to tak vlastně i za normálních okolností. Takže já jsem zůstal ve své „kanceláři“, která je v mé hlavě, a dělal jsem to, co souvisí s mým povoláním, ale běžně na to nemám čas. Jsem za tu možnost rád, ale myslím, že to nejtěžší nás ještě čeká.

V jakém smyslu?

Hru nestačí napsat, je potřeba dostat ji do divadla, a stejně tak je potřeba, aby do toho divadla pak přišli i diváci. A to si myslím, že bude teď trochu složitější. I kdyby už byl konec epidemie, tak podle mě se diváci budou do divadel vracet spíš pozvolna. Očekávání některých kolegů, že lidé budou hladoví po kultuře a vrátí se hned a všichni, se bohužel nenaplnila. Lidé si odvykli, někteří mají méně peněz, jiní se ještě trochu obávají epidemiologické situace. Ta je navíc pořád ještě nejistá, nikdo neví, jestli představení za měsíc vůbec budou. Velká divadla to přežijí, ale opravdu ohrožení teď budou ti malí. A víme od kolegů, že se teď hůř prodávají například i zájezdová představení se známými jmény.

Může se stát, že byste Kabaret zrušili kvůli malému počtu diváků?

V Besedě budeme hrát v každém případě. Pochopitelně pokud to nebude vyloženě zakázané. Pro lidi, kteří mají koupené vstupenky už rok, a snad i pro ty, co se rozhodnou třeba na poslední chvíli. Chci říct, že nám nevadí, že nebude plno. Atmosféra na Kabaretu je stejně spíše komorní. Z důvodu malého počtu diváků Kabaret v Plzni určitě rušit nebudeme. Nikdy jsme to nedělali pro peníze. Musíme si udržet kontakt s diváky a chceme pro ně zachovat možnost vidět něco, co jinde neuvidí. Stejné je to s představením v Praze v Holešovicích v kavárně Liberál, které je naplánované na 7. říjen.

Jak přežilo koronavirovou odluku vaše „umělecké manželství“ se Zdeňkem?

Po 15 letech si myslím, že jen tak neskončí. Máme spoustu společných dětí – ať už Kabaret, pořady pro školy, nebo písničky, a pořád s nimi počítáme a musíme a chceme se o ně starat. I během lockdownu jsme se o to snažili. Natočili jsme například audiozáznam Kabaretu ve stylu nahrávek Cimrmanů a dali ho k dispozici na youtube. Písničky jsme umístili na Spotify. Zkoušeli jsme představení i streamovat, ale to nefungovalo, chyběl tam kontakt s diváky.

Ale pravda je, že jsme během korony hodně tvořili i každý sám. Zatímco já jsem psal divadelní hry a knihu, Zdeněk skládal své vlastní písničky a teď vystupuje jako muzikant i samostatně. Kromě toho Zdeněk se částečně živí třeba jako geodet, já jako moderátor.

Vrátíte se do škol s vaším programem Normálně nezpívám?

Program pořád existuje a my se určitě chceme do škol vrátit. V létě jsme s tímto programem vystupovali na několika festivalech. Ale pokud vím, školy teď zatím žádné akce neobjednávají, samy neví, jak budou v tomto směru fungovat. Zatím jsou rády, že tam mají vůbec děti. Co jsme ale ukončili, je několikaletá spolupráce s Rádiem Junior, kde jsme měli pořad Napiš hit. Ten spočíval v tom, že jsme skládali písničky na podněty diváků, zpočátku v přímém přenosu, později na témata dne Rádia Junior. Teď po skončení pořadu jsme vybrali 16 nejlepších písniček, které budou ke stažení na elektronickém albu v Radiotéce Českého rozhlasu.

Prozradíte něco o divadelních hrách, které jste napsal?

Tak za prvé je potřeba říct, že jsou to komedie. Obě. I když jedna je aktovka pro dva herce a druhá trochu formálně neobvyklá hra pro asi třináct herců. Nejsou o covidu, ani trochu. Jsou o významu divadla a kultury ve společnosti. Vše je ale podáváno skrze humor. To je moje téma. Humor, který zároveň něco říká. Jedna se jmenuje Událost sezóny a teprve si hledá své divadlo, které by ji uvedlo.

Druhá se jmenuje Milion a budete první, komu o ní něco prozradím. Slavný divadelní herec, režisér a ředitel má problém. Jeviště mu sežral červotoč. Aby zachránil to, co celý život budoval, potřebuje milión Euro. Nezbývá, než jít osobně požádat o tuto částku miliardáře a mecenáše, který se naopak na veřejnosti vůbec neukazuje. No a v této situaci dojde k několika krkolomným scénám. Jde o střet dvou světů – toho uměleckého se světem velkých peněz. Co myslíte, dostane nakonec svůj milión?

Příběh hry je inspirovaný skutečnou událostí, která je ovšem samozřejmě dovedená do extrému. Hra je mimochodem přeložena do angličtiny a právě se překládá do francouzštiny. Chystá se i maďarský a možná chorvatský překlad.

Máte už obsazení a termíny premiér?

Hru Milion bychom chtěli nazkoušet do prosince, a pokud bude síla a podmínky, mohla by být premiéra někdy po Novém roce. Hrát v ní bude Martin Stránský a Jan Maléř. Psal jsem to klukům v podstatě na tělo. Vyloženě pro ně. Producentem bude Michal Jančařík, v jehož produkci už oba herci hrají Enigmatické variace. Chtěli jsme pokračovat v téhle partě a v podobném duchu.

Zmínil jste, že jste začal psát také knihu. O čem je?

Začal jsem psát knihu vlastně hlavně proto, že jsem letos v lednu měl hotové už obě hry a nevěděl jsem, co dál. Nikdo v té době netušil, kdy epidemie skončí. Nápad na třetí hru jsem neměl, a hlavně psát další hru, když nejsou ještě uvedené předchozí dvě a divadla stojí, mi přišlo jako nesmysl. Napsat knížku je můj celoživotní sen, tak jsem sedl a začal psát. Jsou to příběhy, které se staly mně, nebo mým předkům a tradují se v naší rodině. Není to kronika mého života. Je to příběh kluka z moravské vesnice, který, přestože neměl žádné intelektuální zázemí, se stal hercem a režisérem. Snažím se to psát tak, aby se v příbězích každý mohl trochu najít, hlavním hrdinou by mohl být v podstatě kdokoliv z nás. Říkám tomu autobiofiktivní román (smích).

Kdy jej najdeme v knihkupectví?

To zatím netuším. Přerušil jsem psaní v květnu, když začalo natáčení Cyklotoulek a další věci. Teď jsem se k tomu chtěl vrátit, ale ještě není ten pravý čas. Jednak se ještě tu a tam něco děje – Kabaret, připravujeme to elektronické album s písničkami z Junioru, natáčel jsem epizodní roli ve filmu Terezín v česko-italské koprodukci… a to psaní, alespoň pro mě, vyžaduje dlouhodobé soustředění. Prostě to chce klid. Taky jsem si to po sobě přečetl a bude to ještě spousta práce. Když už píšu knihu, musí to být stoprocentní a já se to pořád teprve učím. Asi to ještě chvilku bude zrát. Uvidíme, jak to bude na podzim a v zimě.

Takže už i spisovatel! Nám se za chvíli ten výčet vašich profesí nevejde na stránku.

To je pravda. Já se omlouvám. A to jsme se ještě nestihli bavit o námětu a scénářích k pořadu Rejpavá žížala, které jsem psal pro Českou televizi. Zdeněk dělal muziku k titulní písni. Před koráčem mi vyšla knížečka textů k recitaci pro děti, i starší, s názvem Recitátor 1. Jsou tam básničky i prózy pro ty, kteří chtějí porotu a diváky překvapit něčím novým. Píšu sonety, mimochodem během korony jsem je zveřejňoval na sociálních sítích. Jak říká Tonda Procházka „My už jenom čekáme, kdy začne malovat!“

Já jsem si to ale takhle jako kluk představoval. Mám rád různé pohledy na věc, obdivoval jsem Shakespeara. Jsem takový umělecký desetibojař. Ale nebojte se, malovat nebudu!