Ferrero z alobalu, vzpomínka na hovnivála. I takovými posměšnými přezdívkami nazývají někteří Plzeňané dílo sochaře Benedikta Tolara ve skutečnosti nazvanou Kulička, která je od loňského května umístěna v prostoru U Zvonu v Plzni. Zároveň má ale celou řadu příznivců. Je to jeden z posledních případů, kdy nějaká socha ve veřejném prostoru vzbudila v Plzni rozruch. V uplynulých desetiletích se spor o nějaké dílo rozpoutal hned několikrát. Obyvatelé města jsou v mnoha ohledech konzervativní a dávají to často najevo. „Kulička je vyrobena z hliníku, oceli a polyuretanu a má průměr 330 centimetrů. Významově je založen na vzájemném napětí mezi absolutní platónskou formou (koule) a jejím zvrásněným, zmačkaným povrchem. Tento nepravidelný abstraktní povrch povahu útvaru vtěluje do reálné, živé formy s její fyzickou nahodilostí, nedokonalostí a proměnlivostí. Stání před sochou je jiné, než stání před užitným předmětem: stimuluje zvláštní rozhovor mezi „já“ diváka a „ty“ sochy,” uvedla Gabriela Darebná ze Západočeské galerie v Plzni, organizace, která umístění díla iniciovala.
Poslední král pod drobnohledem
Jen nedlouho předtím se zase propírala socha posledního českého krále Karla I., která zakotvila před doubraveckou poliklinikou. Mnoha lidem se figurálně pojatý monument líbí a považují jej za důstojné a především potřebné připomenutí panovníka, který byl zapomenutý. Odpůrci se pozastavují nad faktem, že Karel I. neměl k Plzni žádný vztah. „Proč je císař Karel I. na krok od dveří polikliniky na Doubravce? Má vztah k Doubravce, k poliklinice? K Privamedu? Není tomu tak. Tedy asi se někdo snažil vyjádřit svůj obdiv k císaři a zvolil tuto formu na veřejně využívaném pozemku. Je tento obdiv dostatečný důvod pro sochu ve veřejném prostoru?“ ptá se například plzeňský architekt Jan Toman. Tomu se nelíbí ani provedení v podobě bílého mramoru a necitlivé umístění v prostoru. „Použité tři druhy kamene (socha, sokl, palouček), zábradlíčko, asfalt, trávník, výloha, reklama…přílišná změť materiálů činí celý prostor nepřehledný a socha v něm zaniká. Kdo ji vyfotí bez lékárny je machr,“ konstatuje.
Sochu vytvořila sochařka Jitka Stoklasová se svým manželem. Včetně podstavce dílo měří 2,4 metru. Samotná postava je vysoká zhruba 210 centimetrů. Kamenný blok, z něhož byla socha vytvořena, vážil přes čtyři tuny. Výsledné dílo má hmotnost zhruba 1,3 tuny. Je zhotoveno z Božanovského pískovce. Sochu Karla I. chtěli Stoklasovi pojmout v co nejjednodušších liniích. Původně měli přichystaný model z hlíny, který ho představoval jako světce. Se zadavateli díla se ale dohodli, že bude znázorněn jako panovník. Autoři podle svých slov kladli důraz na jednoduchost a zároveň vznešenost celkového provedení. Socha mocnáře je jedním z mála případů, kdy se předmětem sporu stalo figurální umění.
Dortovou věž vystřídal Myslitel
Většinou lidem leží v žaludku díla abstraktního charakteru. Tak tomu bylo v případě dortové věže slovenského sochaře Andreje Margoče, která v roce 2021 vyrostla na Palubě Hamburk poblíž hlavního vlakového nádraží. Vysoký zlatorůžový objekt vyvolal bouřlivou reakci. Velká část ohlasů byla negativní. Někomu dílo přišlo nechutné, vysloužilo si přezdívku Růžový hamburger. Sám umělec přitom žádnou velkou kontroverzi neočekával. „Cake tower je pocta mistrovskému cukrářskému umění, zosobňuje jeho vrchol vytvořením koláče oku tak lahodící, že už není vůle ho ochutnat. Ve své monumentálnosti a kýčovité rozmarnosti je předurčena přitáhnout pozornost diváka bez potřeby jakéhokoliv osobního verdiktu nebo zpovědi,“ uvedl autor.
Plzeňané ovšem k verdiktům došli a rozhodně si je nenechali pro sebe. „Mnoha lidem z nějakého důvodu vadí růžová a zlatá barva. Jak se někteří vyjádřili přijde jim to nechutné, hnusné. Je to trochu paradox, protože výsledné dílo evokuje komerční pozlátko, které běžně v jiných podobách mají rádi. Je pravda, že problém je už v samotné Palubě Hamburk, kterou mnozí také kritizují. Je vytvořena z kontejnerů, což je materiál, který je prostě jiný třeba oproti betonu, na nějž jsou zvyklí. A co je odlišné často vyvolává negativní reakce,“ sděluje programový ředitel areálu DEPO2015 Jan Štěpán, který se podílí na pořádání festivalu WALLZ. Ten do Plzně v červnu už počtvrté přiveze špičkové autory streetartu z celého světa. Jejich úkolem bude stejně jako v předchozích dvou ročnících vyzdobit místa ve městě, která budí pozornost svým nelichotivým zjevem. Jeho součástí byla i socha dortové věže, kterou vloni vystřídalo další dílo.
Tím je Myslitel Michala Trpáka. Ten se přesně podle očekávání organizátorů dočkal mnohem lepšího přijetí. Byť i v tomto případě se objevily i negativní ohlasy. Podle Štěpána je mnoha lidem obecně trnem v oku to, co je jiné a snaží se jít proti tomu. „Tohle je jasně vidět na diskuzích ve velkých plzeňských facebookových skupinách. Kdykoliv tam přijde řeč třeba na kašny na náměstí strhne se velmi živá a často agresivní diskuze. Polarizace je enormní. Buď lidé tato díla přijímají a mají je rádi, nebo je nesnáší. Na druhou stranu není nic horšího, než když umění nevyvolá vůbec žádnou reakci,“ podotýká. Podle něho je dobré do veřejného prostoru umisťovat jak díla klasického střihu, na něž bývají pozitivní ohlasy, tak ta moderní a kontroverzní. „Naším cílem je to střídat. V každém případě podporujeme debatu o umění ve veřejném prostoru,“ doplňuje.
Rušno bylo kolem kašen, generála i králíka
Zlaté kašny, které Štěpán zmínil patří v tomto směru opravdu asi k nejvýraznějšímu případu, kdy se v Plzni kvůli nějakému uměleckému dílu strhl velký poprask. Vítězné návrhy Ondřeje Cízlera na kašny pro plzeňské náměstí Republiky budily u spousty místních odpor už po svém zveřejnění. Nakonec kašny vznikly ale v menším měřítku, než autor původně zamýšlel. Mnoho obyvatel už je bere jako nedílnou součást náměstí. Někteří si ale stále nezvykli a nadávají na ně. Jedna ze tří má třeba přezdívku šibenice. Dodnes bývají častým terčem kritiky na internetových sociálních sítích. Téměř pokaždé, když se někde objeví článek na téma umění v plzeňském veřejném prostoru, přijde řada i na očerňování fontán. Lidé většinou píší o tom, že jejich moderní podoba se na historické náměstí nehodí a také, že peníze na díla vynaložené, se daly použít jinak. Kašny ale mají i celou řadu příznivců, kteří už si bez nich náměstí představit nedovedou.
Velkými peripetiemi si prošel rovněž monument věnovaný americkému generálu Pattonovi. Stavbu pomníku pro velitele americké armády, která osvobodila Plzeň, provázely od začátku problémy. V roce 2005 vytvořil Pattonovu sochu Jaroslav Bocker.
Město ji ale odmítlo kvůli umělcově spolupráci se Státní bezpečností. Hotové dílo, jež zachycuje amerického velitele velmi realisticky, je v současnosti umístěno v Dýšině. Soutěž vyhlášenou městem Plzeň nakonec vyhrál návrh Ondřeje Peckerta. Mělo jít o desku s otiskem americké přilby. Projekt ale neožil kvůli tomu, že na místě, kde měl stát, byla přeložka horkovodu. Pomníku svého osvoboditele se Plzeň nakonec dočkala v roce 2018. Nedaleko Velkého divadla bylo vztyčeno dílo Václava Zůny, Lubomíra Čermáka a Tomáše Beneše. Jejich výtvor má výšku deseti metrů a hmotnost dosahující deseti tun a má podobu kovového obelisku zachycujícího obrys vojákovy tváře. Řada lidí jej v něm ale nevidí a pomník nazývají rezavou traverzou.
Pořádně to schytala také lochotínská socha Adama Drbuška, která se oficiálně jmenuje Panoptiku. Tímto přízviskem ale monument růžového králíka se svítícíma očima požírajícího lidské torzo nikdo nenazývá. Vysloužil si přezdívky Králíkodlak, Králikožrout či Lidožravý králík. Vandalové jej poškodili ještě předtím, než v roce 2015 veřejnosti oficiálně představen. Dvakrát o jeho osudu rozhodovali obyvatelé prvního plzeňského obvodu v anketě. V obou případech hlasovali pro jeho zachování. Nejprve v roce 2018 obdržel 56 procent kladných hlasů, o dva roky později pak dopadl o dvě procenta lépe.
„Cílem mé práce bylo vytvořit monument, pomník současnosti zobrazující stav společnosti tak, jak jej vnímám. Satirické dílo, znázornění člověka uvězněného v systémovém mechanismu. Naprosto bezmocný, nemocný a oddaný. Každý svým dílem přispívá k živení tohoto monstra, a co hůř, nekrmíme ho ničím jiným než sami sebou a ještě ho s láskou opečováváme,“ řekl autor koncem roku 2015.
„Je to nechutný hnus, velebnosti. Pokud bylo účelem té odpornosti ukázat, jak má vypadat dílo vrcholného nevkusu, tak svůj úkol splnilo mírou vrchovatou a nastal čas to konečně zlikvidovat,“ napsal například u diskuze k anketě František Chmelař. Mnoho lidí ale s takovým postojem nesouhlasí. Stal se pro ně už nedílnou součástí místa a nemělo by se na tom nic měnit.
Diskuze se vedou i o dílech, která v Plzni v rámci různých festivalů zakotví jen dočasně. Velmi výrazné bývají tradičně sochy z akce Sculpture Line. To byl třeba v roce 2019 případ skulptury Meteorit od sochaře Petra Zubka. Lidé si jej nevěřícně prohlíželi a fotili si jej. Vyprovokovat takový zájem autor chtěl. „Mým záměrem bylo vytvořit amorfní a organický objekt podobající se přírodnímu fragmentu, který by svým mnohotvárným, členitým povrchem korespondoval s průčelím novogotické radnice, před kterou byl původně umístěn,“ vysvětluje autor. Hodně se mluvilo i o soše Nohy z vody v Mlýnské strouze nebo díle evokujícím pověšené prádlo.
Světce jako značku lidé v Nepomuku nepřijali, postavu s mobilem v Klatovech zdemolovali
Spory o umění se ale vedou i na jiných místech Plzeňského kraje. V roce 2017 rozhodovala odborná porota o tom, která socha místního rodáka svatého Jana Nepomuckého ozdobí kruhový objezd v Nepomuku. Nejvíce členy komise zaujalo dílo, které světce zobrazovalo jako siluetu a připomínal dopravní značku. Proti tomu se vzedmula velká vlna nevole. Projekt se na několik let zastavil. V roce 2021 pak místo vítězného projektu zaujala sto let stará socha svatého Jana náhodou objevená pod zemí na zahradě léčebny ve Lnářích.
V Klatovech se vloni uskutečnil nultý ročník festivalu Sochy v ulicích. Mnoho lidí ocenilo, že veřejný prostor obohatilo umění. Ne všichni ale na věc měli stejný názor. A některým odpůrcům nestačily jenom slovní útoky. Někdo hned několikrát poničil sochu mladíka s mobilem. Škoda se vyšplhala na několik set tisíc korun. Akce se uskutečnila i letos. Reakcí na poničené dílo byla skulptura od Matouše Lipuse nazvaná Vandal klatovský. Největší rozruch ale způsobila bezejmenná plastika od Jana Zdvořáka. Ta představuje seskupení objektů sestávajících na první pohled z nesourodých, zejména recyklovaných materiálů a prvků. V centru pozornosti je pak nahoře zapíchnutý kajak.
