Enter
Setmělé jeviště, do něhož se náhle začne prořezávat znepokojivé rudé světlo. To začne pomalu ovládat prostor. Do něj předstupuje postava s proplešatělou hlavou a až příliš povědomým výrazem. Obklopena je muži v černém s kuklami na hlavě. Začíná promlouvat. Podle vzhledu, dikce, mimiky i gest, musí být snad každému jasné, koho herec představuje. Je to ruský prezident Vladimír Putin. Tak vypadá jedna z nejsilnějších scén představení Příliš drahý jed, které letos začalo uvádět plzeňské Divadlo J. K. Tyla. Popisuje události kolem smrti agenta Alexandra Litviněnka, který byl otráven v roce 2006 v Londýně. Nejde zdaleka o jedinou inscenaci, která se na této scéně věnuje aktuálním politickým nebo společenským tématům a hrám s přesahem. Jde totiž o jednu z priorit, které plzeňské divadlo vyznává. “Je to jeden z faktorů, podle nichž vybíráme premiérové inscenace. Chceme našim divákům poskytnout náhled na věci, které se dějí kolem nich a nějakým způsobem se jich dotýkají,” potvrzuje ředitel divadla Martin Otava. V době ruské invaze na Ukrajinu toto drama velice silně rezonuje. Autorka hry Lucy Prebble váhala, jestli samotného Putina zobrazí ve hře. „Nechtěla přispívat k jeho mytologizaci ani mu dělat negativní reklamu. Nakonec se ale bez něj jakožto symbolu zla a rozehrávače všeho tehdejšího dění neobešla,” říká dramaturg Zdeněk Janál s tím, že jednu chvíli se totiž právě Putin stává předmětem jednání některých postav.
Ty se obrací přímo do publika, a jedna konkrétní postava se snaží publikem manipulovat a vnutit mu svoji verzi vyprávěného příběhu, přičemž záměrně narušuje dění na jevišti. “Tento nezvyklý autorský postup mi otevřel jedno ze zásadních témat hry a pojmenoval dobu, ve které žijeme. Dobu, ve které má každý „svoji pravdu“, ale někteří dělají vše pro to, aby tu jejich přijali i ostatní. Jsme doslova bombardováni informacemi ze všech stran a je čím dál tím těžší se v nich vyznat. A publikum této hry se ocitá uvnitř této informační manipulace, stává se její součástí a může tak lépe nahlédnout na její směšnost,” sděluje režisér Adam Doležal.
Na něj asi nejsilněji z celého příběhu dolehlo vše, co se dělo po Litviněnkově smrti. “Ta neochota úřadů jednat. A vědomí, že Evropa v rámci obchodních zájmů dovolila, aby se takové věci děly beztrestně dál. Vzpomněl jsem si, čeho je v tomto ohledu schopná i česká dezinformační scéna, a přepadl mě obrovský pocit bezpráví, studu a bezmoci. Pořád nejsem schopný pochopit, jak je možné, že někdo popírá nebo překrucuje tak evidentní skutečnosti. Že jsme tak manipulovatelní, že se pro nás pravdou stává to, čemu se rozhodneme věřit, bez ohledu na jasná fakta,” dodává.
Až příliš aktuální čarodějky
Další představení, které ukazuje, jak snadné je manipulovat davem a poštvat lidi proti sobě, jsou Čarodějky ze Salemu od Arthura Millera. „Můžeme je sice považovat za historickou hru, ale Miller využil čarodějnické procesy jako metaforu k jeho vlastní současnosti, kdy kritizoval mccarthismus 50. let v Americe a kdy byl dokonce vyslýchán Výborem pro neamerickou činnost,“ upozorňuje dramaturg Zdeněk Janál. Podle něj je hra varování před fanatismem, který byl stejně nebezpečný v dobách dávných, jako je nebezpečný dnes. S tím souhlasí i režisér Adam Doležal: „Čarodějky vnímám jako takový Millerův protestní výkřik. Zvednutý ukazováček, varování nad tím, kam může lidskou společnost dovést davová hysterie, jak snadno se dá davem manipulovat a kam až může taková manipulace zajít.”
Plzeňské divadlo poměrně často zařazuje inscenace, které jsou inspirované nějakou historickou dobou, ale dají se v nich najít paralely s aktuální situací. To platí například o dvou dílech pojednávajících o šílených panovnících starověkého Říma – činohře Caligula a opeře Quo Vadis – nebo představení založené na filmu Lucy Viscontiho Soumrak bohů pojednávající o nástupu nacismu před druhou světovou válkou v Německu. „Viscontiho opus Soumrak bohů je fascinující mimo jiné tím, jak nahlíží na fenomén zla – jde o zlo mocné, sebevědomé, chytré a taky velice přitažlivé – zlo, které umí fascinovat, aniž bychom si to byli schopni uvědomit. Visconti zobrazuje nacismus v celé jeho rafinovanosti – na jedné straně jako záležitost navenek extrémně estetizovanou, a tak i velice působivou, na druhé jako perverzně zvrhlou ideologii, jíž můžou podlehnout jen stejně tak zvrhlí jedinci,“ podotýká režisérka Natália Deáková.
Inspirací byla pandemie i sociální sítě
„Odjakživa jsem si myslela, jednou bude líp, a najednou vidím, že líp už bylo tenkrát, když jsme na to zlepšení teprve čekali.“ To je citace postavy nazvané Zdravá, která je jednou z aktérek představení Neapolská choroba. Přestože ji dramatik Karel Steigerwald už v roce 1984, v době uvedení v Plzni, v roce 2021, nabrala nepříjemný aktuální kontext. „Tato bolestná i nesmírně vtipná groteska byla napsána v době, kdy o nemoci dnešních poměrů nebylo nic známo. Do našeho repertoáru jsme ji vybrali již na jaře minulého roku, snad také ovlivněni vlastními pocity ze začínající pandemie. Přestože výchozí situace tohoto díla je jiná, tušili jsme, že může dostat nové a neočekávané konotace,“ zmiňuje Zdeněk Janál souvislost s dobou, kdy světu panoval covid-19.
Svou nadčasovost ukázalo také drama R. U. R. Karla Čapka, které až prorocky popsalo vzestup umělé inteligence. Text podle dramaturga Vladimíra Čepka nemusel být nijak posunutý, přesto v něm diváci nacházely paralely k současnému dění. „Je to zřejmě důkazem geniality autora,“ dodává s úsměvem Vladimír Čepek. Některé postavy a souvislosti mohou být divákům hodně povědomé. „Velkou inspirací pro nás byla firma Facebook. Založilo ji pár kamarádů někde na univerzitě a byla to asi skvělá věc, která hezky propojuje lidi. A nakonec OSN Facebook označí za jednu z věcí, která se podepsala na genocidě v Myanmaru. Takže příběh Marka Zuckerberga je pro nás příběhem Harryho Domina, postavy z R. U. R. Spojuje je velikášství, které začalo na dobré myšlence, ale ve snaze dostat se výš a výš se všechno vymklo z rukou,“ říká Nuckolls.
Ohlasy na podobné bývají často rozporuplné. Mnoho diváků je přijímá s nadšením, další zase třeba tvrdí, že politika do umění nepatří. “Každý si každopádně může vybrat to své. Nabízíme divákům i nenáročné komedie. Myslím si ale, že ty inscenace, které mají nějaký přesah, mají smysl,” doplňuje ředitel Otava.
